Analfabetka, která uměla počítat – Jonas Jonasson [RECENZE]

22 Úno

analfabetkaAutor: Jonas Jonasson
Název: Analfabetka, která uměla počítat
Originální název: Analfabeten som kunde räkna
Nakladatelství: Panteon
Překlad: Luisa Robovská
Rok vydání: 2014
Forma: e-kniha
Počet stran: 414
Žánr: humor, světová literatura
Mé hodnocení: 4,5/5

Anotace

Nombeko začala pracovat v pěti letech jako vynašečka latrín na předměstí Johannesburgu, v deseti letech osiřela. Nic nenasvědčovalo tomu, že by neměla prožít svůj život v jedné z chatrčí největší chudinské čtvrti světa a pak tu předčasně umřít, nikým nepostrádaná. To by ale nebyla Nombeko – analfabetka, která uměla počítat.
Osud i její talent ji zavedou až do mezinárodní politiky, na druhou stranu zeměkoule, ke dvěma identickým a zároveň velmi odlišným bratrům. Během jejího dobrodružného putování se jí podaří zamotat hlavu agentům nejobávanější tajné služby nebo být unesená ve špinavém náklaďáku na převoz brambor. A tím to zdaleka nekončí…

* * *

Když jsem asi před dvěma lety četla od Jonase Jonassona knihu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (recenze), byla jsem z ní opravdu nadšená. Byl to velmi humorný, nebo lépe řečeno naprosto bláznivý příběh. Ne jinak je tomu i u druhé autorovy knihy s názvem Analfabetka, která uměla počítat.

Děj nás zavede do (pro českého čtenáře) docela exotického a ne moc známého prostředí Jihoafrické republiky. Přesněji do chudinského slumu na předměstí Johannesburgu – Sowetu, kde se v roce 1961 narodila černošská holčička, jenž dostala jméno Nombeko Mayeki.

S Nombeko se ale setkáváme až o třináct let později, kdy pracuje jako vynašečka latrín. Tuto činnost vykonává již po několik let (vlastně od svých pěti, v deseti se z ní stal sirotek).
Nombeko je neobyčejně inteligentní a i když ze začátku neumí číst, s čísly jí to jde neobyčejně dobře. Díky tomu a také kvůli své zvídavosti a neutuchající touze po vědění za chvíli rozumem převyšuje i většinu (ne-li všechny) dospělých jedinců ve svém okolí. Proto se také, ač ještě dítě, stane pravou rukou svého nadřízeného.

Když už toho má po čase u latrín tak nějak dost, vydá se do světa. Jejím cílem je Národní knihovna v Pretorii, ale bohužel nedojde daleko, přejede ji autem opilý řidič. Naštěstí vyvázne jen se zraněními, musí ale před soud, a protože byla tak neopatrná, že se nechala na chodníku přejet namol ožralým řidičem a poškodila mu tak svým tělem auto, musí si u něj odpykat sedmiletý trest jako uklízečka. K její smůle je řidič inženýrem pracujícím na sestavení atomové bomby pro vládu v přísně zabezpečeném objektu Pelindaba, odkud není šance na únik.

Jelikož pan inženýr taktéž moc rozumu nepobral, pomáhá mu Nombeko s různými zapeklitými početními (nejen) úkoly a zažívá jednu bizarní příhodu za druhou. A přitom roky rychle ubíhají…

Kromě osudu Nombeko paralelně sledujeme i osud radikálního republikána ve Švédsku – Ingmara Qvista, jeho seznámení s přítelkyní, později manželkou, i jejich dlouho neúspěšný pokus o zplození potomka. Po několika letech se jim k velkému překvapení narodí rovnou dva chlapci – jednovaječná dvojčata. Ingmar je oba pojmenuje Holger. Jejich prostřednictvím hodlá svrhnout švédského krále a monarchii. Nechá zapsat do matriky pouze jednoho z chlapců, druhý je v utajení, vlastně neexistuje. Už od malička Ingmar do dětí hustí politické bláboly, školu navštěvují na střídačku, ale na písemky nejčastěji chodí Holger 2, protože je chytřejší.
Ačkoliv jsou si vzhledem oba bratři (nyní již mladíci) podobní jako vejce vejci, rozumem a povahově by nemohli být rozdílnější.

Někdy zhruba v druhé třetině knihy se Nombeko, nyní již jako mladá žena, dostává do Švédska, kde se za docela bizarních okolností setkává s Holgerem 1 a Holgerem 2 (Oba se narodili ve stejný rok jako Nombeko, stejně jako sám autor.) a opět se spouští lavina naprosto ztřeštěných událostí. Nechci ale už prozrazovat více, abych vás nepřipravila o skvělou zábavu a překvapení.

Musím se přiznat, že Analfabetka se mi líbila o malinko (ale opravdu jen o malinko) méně než Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Možná to bylo dáno i tím rozdílným prostředím (alespoň na začátku) a také (pro mě) až nadměrnou dávkou historicko-politických faktů, což mi na začátku znemožňovalo se do knihy pořádně začíst. Naštěstí se to asi ve dvaceti procentech knihy změnilo a politická omáčka kolem už pro mě nebyla tak ubíjející, takže jsem si mohla začít vychutnávat ten ztřeštěný životní příběh mladé Nombeko. A že šlo opravdu o divokou a bláznivou jízdu, nemůže být pochyb.

Autor rozhodně nešetří ironií a nadsázkou, dělá si srandu ze známých politiků či umělců i dalších osobností (ať už bývalých či těch současných), všechny postavy dostává do opravdu neskutečně absurdních a komických situací.
Nechybí ale ani skryté poučení.
Kniha rozhodně má své osobité kouzlo, mnohé nejen zaujme, ale i skvěle pobaví. Možná vás ničím novým nepřekvapí, ale stejně stojí za přečtení, zvláště pokud prahnete po nějaké oddechové a vtipné literatuře.

Hlavní postava Nombeko mi byla sympatická ihned po přečtení prvních pár stránek knihy. Už jako malé dítko vykazovala neobvyklou inteligenci a vlohy pro základní početní úkoly a později i složitější matematiku. S přibývajícími roky se dokonce naučila i číst a stala se z ní velká milovnice knih. Četla vše, co jí přišlo pod ruku. Objevila u sebe i vlohy pro cizí jazyky a naučila se například čínsky.
Odmala měla také velmi prořízlou pusu a nikdy se nebála nahlas sdělit světu svůj názor, ačkoliv ji to někdy dostávalo do potíží. Nombeko si ale vždy dokázala poradit i v těch nejzapeklitějších případech.
Ačkoliv pocházela z velmi chudých poměrů, díky svému bystrému úsudku a někdy částečně i šťastné náhodě, se jí podařilo občas nastřádat poměrně velké jmění. Bohužel kvůli hlouposti jiných o něj zase přišla, ale jelikož byla téměř vždy pozitivně naladěná, skromná, spokojená s málem a hned tak něco ji nevyvedlo z míry, zase tolik jí to nevadilo.

Další postavy, které zajisté stojí za pozornost jsou švédští bratři – dvojčata Holger 1 a Holger 2. První z nich se „vyvedl“ po tatínkovi a touží tudíž jít v jeho šlépějích. Po otcově tragicko-komické smrti se rozhodl pokračovat ve snaze o sesazení švédského krále a monarchie. Rozumu ale moc nepobral, narozdíl od svého bratra, který ale má tu smůlu, že vlastně neexistuje.

Dále tu máme trojici čínských sester, které jsou také trošku hloupější, ale zato mají neuvěřitelný talent pro padělání dokladů i uměleckých děl a pro trávení psů (to se mi zrovna dvakrát nezamlouvalo); bláznivého a tuze paranoidního Američana, který bojoval ve Vietnamu a má pocit, že ho na každém kroku pronásleduje CIA a snaží se ho „dostat“; dva tajné izraelské agenty Mossadu či rádoby anarchistku Celestine, která si padla do noty s Holgerem 1.
Nechybí ani množství politicky či jinak slavných osobností a nesmíme zapomínat ani na atomovou bombu, která vůbec vlastně neměla existovat.

Tento humoristický román bych doporučila všem, které nadchl Stoletý stařík, protože ti už vědí, co přibližně očekávat a jinak také těm, kteří milují méně či více bláznivé příběhy a nevadí jim černý humor či hodně velká nadsázka. Hlavně knihu neberte příliš vážně a nezapomeňte, že jde o fikci a ne o příběh podle skutečné události. I když…co my víme?!? ;)

Za poskytnutí elektronické knihy na recenzi velice děkuji internetovému knihkupectví KNIHCENTRUM.cz.

 

komentáře 4 na “Analfabetka, která uměla počítat – Jonas Jonasson [RECENZE]”

  1. Ilona D. 23.2.2015 v 13:32 #

    Knihu jsem bohužel nečetla, i když bych se k ní časem chtěla dostat. Všude jsem na ni četla převážně kladné recenze a vypadá to hodně zajímavě. Obzvlášť umístění děje – opravdu neobvyklé a originální! :) Krásná recenze, možná jen trochu dlouhá.. :)

    • Wolf Draven 26.4.2015 v 17:32 #

      Kniha rozhodně zajímavá je a hlavně vtipná :)
      Většinou mám problém napsat delší recenzi a někdy zase naopak nevím kdy přestat :D

  2. Crowley 4.3.2015 v 12:46 #

    Staříka už mám za sebou a na Analfabetku se chystám, vypadá to opět na dobré čtení :-)

    • Wolf Draven 26.4.2015 v 17:33 #

      To je, stejně jako Stařík :)

Zanechat komentář