Chuť jablečných jadýrek – Katharina Hagena [RECENZE]

5 Led

chut-jabl-jadyrekAutor: Katharina Hagena
Název: Chuť jablečných jadýrek
Originální název: Der Geschmack von Apfelkernen
Nakladatelství: Host
Překlad: Petr Štědroň
Rok vydání: 2010
Forma: e-kniha
Počet stran: 240
Žánr: současná světová literatura
Mé hodnocení: 5/5

Anotace

Vzpomínky na letní prázdniny u babičky jsou plné magického třpytu, povídání tet jim přidává nádech tajemství. Katharina Hagena vypráví o osudech tří generací žen v jedné rodině. Chuť jablečných jadýrek je pohnutý román o vzpomínání a zapomínání, psaný s nádherným humorem i moudrostí.

Po Berthině smrti zdědí Iris její dům. Ocitne se tak znovu po mnoha letech ve starém domě své babičky, kde si kdysi jako malá o letních prázdninách hrávala se svou sestřenicí. Prochází se pokoji a zahradou a ocitá se ve světě, který nepodléhá běhu času, ve světě, kde se červený rybíz přes noc mění v bílý a připravuje se z něj marmeláda slz, kde stromy kvetou dvakrát do roka, vesnice mizí a ženám od prstů srší jiskřičky. Ale dům je zanedbaný a zahrada zarostlá bodláčím. Iris se probírá vzpomínkami na věci dávno zapomenuté: Co opravdu dělal její dědeček, než odešel do války? Do koho byly zamilované Berthiny sestry? Kdo rád jedl jablka i s jadérky? Pak si vzpomene na sestřenici Rosemarii a na noc, kdy se jí stala ta nehoda. Co vlastně dělala Rosemarie na střeše skleníku? Chtěla snad Iris něco říci?

* * *

Kdybych měla tuto knihu shrnout do jedné věty, musela bych použít přesně tu z anotace – „Chuť jablečných jadýrek je pohnutý román o vzpomínání a zapomínání, psaný s nádherným humorem i moudrostí.“, protože přesně vystihuje podstatu tohoto příběhu.

Děj nás zavede do vesnice Bootshaven v Německu, kam přijíždí hlavní hrdinka a vypravěčka knihy mladá knihovnice Iris na pohřeb své babičky Berthy. Ta již delší dobu bojovala se svou nemocí za zdmi ústavu. Iris je zdrchaná nejen dalekou cestou, ale i smutkem a pocity viny, které člověk má vždycky, když zemře někdo, koho miloval, ale vlastně ho moc dobře neznal.

Na pohřbu se setkává se svou matkou Christou a svými tetami (matčinými sestrami) Ingou a Harriet. Ta poslední zmiňovaná si teď ale nechává říkat Mohani jakožto důsledek svého nového osvícení. Iris ji neviděla více než třináct let. Harriet/Mohani odpadla od víry v ten den, kdy musela pohřbít svou patnáctiletou dceru Rosmarie. Se svou sestřenicí Iris trávila spoustu času hlavně o letních prázdninách u babičky.

Dle závěti odkázala babička svůj dům právě Iris, protože si zřejmě v záblescích paměti vybavila, jak Iris ten dům jako dítě milovala. Iris ale neví jistě, co si s touto pozůstalostí počít. Má svůj vlastní byt ve městě, kde má i práci v univerzitní knihovně. Nakonec se ale rozhodne v domě pár dní zůstat a vše si důkladně promyslet.

Během jejího pobytu zde z hloubi její mysli napovrch vyplouvají dávno zastrčené a zapomenuté vzpomínky nejen na babičku, ale na celou její rodinu a na dům a zahradu s ovocným sadem plným jabloní s chutnými jablíčky. Některé ze vzpomínek sice nejsou hezké ani moc veselé, přesto se jí dům pomalu začíná dostávat pod kůži. Navíc se tu objeví jeden mladý muž, její známý z dětství a romantika na sebe nedá dlouho čekat. Jaké jsou její vzpomínky a jak nakonec její rozhodování dopadne? To už si přečtěte sami.

Tato knížka mě až překvapivě uchvátila tím, jakou nostalgickou atmosférou na mě dýchala a přenesla mě vyprávěním do časů mého vlastního dětství a vzpomínek na to, jak jsme jako děti se sestřenicemi a bratranci trávili letní prázdniny u babičky v domě se zahradou.

Je to kniha o vzpomínání a zapomínání, o snění, o dětství i stáří, o slastech i strastech života, o tajemstvích i zvláštních věcech, o lásce a vzájemných vztazích, o domě i létu a samozřejmě i o jablcích a jejich jadýrkách.

Všechny postavy jsou velmi barvitě vykresleny a máte pocit, jako byste je vlastně celý svůj život znaly, jako by patřily do vaší rodiny.

Autorka nechává děj poklidně plynout, připomíná tak líné letní parné odpoledne, kdy se člověk posadí na chvíli do stínu pod rozkvetlým košatým stromem.

Při čtení jsem občas měla obrovskou chuť zakousnout se do čerstvě utrženého jablka právě z v knížce zmiňovaného sadu za domem.

Chuť jablečných jadýrek bych asi nejvíce doporučila vyspělejším čtenářům (převážně čtenářkám), kteří se při čtení rádi toulají (nejen) ve svých vzpomínkách a ocení půvabnou atmosféru této nádherné knížky.

Kniha se mi natolik zalíbila, že jsem ji zakoupila jako vánoční dárek pro spoustu svých příbuzných. Doufám, že je okouzlí stejně tak, jako to dokázala v mém případě.

Velice děkuji nakladatelství Host za poskytnutí této milé knížky v elektronické verzi k recenzi.

komentářů 7 na “Chuť jablečných jadýrek – Katharina Hagena [RECENZE]”

  1. Bastera 6.1.2014 v 08:46 #

    Krásná recenze opravdu se Ti moc povedla, ůplně mám chuť se na chvílí vrátit do dětství a vzpomínání, knihu si píši na seznam! :)

    • Wolf Draven 23.1.2014 v 18:09 #

      Díky moc :) Mám chuť si ji přečíst znovu :D

  2. Owlie 6.1.2014 v 17:31 #

    Moc pěkná recenze, Chuť jablečných jadýrek vypadá velice lákavě :)

  3. Spooky 13.1.2014 v 14:10 #

    Krásná kniha, moc se mi líbila.

    • Spooky 13.1.2014 v 14:10 #

      Neplánuješ si přečíst autorčinu novinku?

      • Wolf Draven 23.1.2014 v 18:10 #

        Plánuju :) Snad se zadaří :)

Zanechat komentář