Knihomolství

12 Led

thoughtsDocela mě překvapilo, když jsem se nedávno na dost velkém množství blogů dozvěděla, že velká většina blogerů, stejně jako jejich čtenářů, kteří se k tématu vyjádřili, se stala milovníkem knih nebo tzv. „knihomolem“ teprve zcela nedávno. (A za celý svůj krátký blogový život přečetli více knížek než za celý svůj „normální“ život předtím.)  V některých případech už v poměrně „vysokém“ věku. Pro mě coby opravdového knižního blázna, který se vrhnul na čtení v momentě, kdy se mu poprvé podařilo správně přečíst ta za sebou podivně poskládaná písmenka, je to naprosto nepochopitelné. (Pozor, nikoho za to neodsuzuji! Jen si nedovedu představit, že by mi třeba až do dnešní doby nedělaly knížky společnost.) Dokonce ještě než jsem se naučila číst sama, tak jsem pořád všechny otravovala, aby mi něco přečetli, anebo alespoň převyprávěli, co sami čtou či dříve četli.

Dodneška si pamatuju to nadšení, když se mi poprvé podařilo přelouskat svoji první samostatně přečtenou knížku! Od té doby začalo moje knihomolské šílenství. Musela jsem pořád jen číst a číst. Teda ne, že bych nedělala kromě čtení i miliony dalších věcí. Ale večer jsem si nedovedla představit bez alespoň jedné (nikdy nezůstalo jen u jedné, to je snad každému jasné) přečtené kapitoly. Později jsem si knížku brala i do školy a v některých hodinách (většinou když byl „supl“ nebo když to byla extrémně nudná hodina a dalo se nenápadně pod lavicí číst) a o velkých přestávkách (když zrovna nebylo nic zajímavějšího na práci či pokec) jsem hltala stránku za stránkou.

Tehdy jsem samozřejmě neměla tolik knížek jako dnes, takže když jsem přečetla všechny, které jsem měla doma (a to už tehdy začaly přibývat díky narozeninám a Vánocům), tak jsem začala pravidelně navštěvovat knihovny (hned 2, aby byl výběr větší. Později dokonce 3 a nyní ještě univerzitní a oborovou k tomu.) a nikdy z nich neodešla s menším počtem než 10.

Na střední školu jsem jezdila vlakem (asi hodinu), takže pokud jsem zrovna nedopisovala domácí úkoly (já vím, že byly domácí proto, aby se dělaly doma, ale někdy prostě byla potřeba konzultace se spolužáky…) nebo se rychle ještě nedoučovala na nějaký test, tak byla knížka jasnou volbou.
Čtení pod lavicí pokračovalo samozřejmě i tehdy a pokračuje i dnes, navíc přibylo více čtecího prostoru v čase mezi jednotlivými přednáškami.

Knížka je také nedílnou součástí všech mých cest městskou hromadnou dopravou a při čekání na zastávkách či na úřadech. Občas bylo možné přečíst pár stránek i na všech těch brigádách a nyní se někdy vyskytne chvilka i v práci, ale to už se nestává moc často, protože práce je hodně a jsem bohužel neustále pod neúprosným dohledem okolních spolupracovníků (kteří rádi žalují šéfovi). Ale ani to mi občas nezabrání nenápadně přečíst alespoň pár řádků na mobilu (Kindle aplikace pro Android je k nezaplacení!!!) a nebo na počítači. (Knihomola nezastavíte!)

Jediným mínusem je to, že mám pak najednou rozečteno několik knížek – nějakou tlustou bichlu doma, lehký paperback na cestu a nějakou e-knihu v mobilu a ve čtečce (tyto dva přístroje se mi naštěstí synchronizují). I když mně to zas tak moc nevadí. Záměrně si vybírám knihy, které se od sebe něčím liší, aby se mi děj nepletl (např. horor, romantiku a nějakou fantasy nebo tak).

Je ale zvláštní, že i když jsem čtení knížek milovala a miluji dodnes, tak povinná četba na základce i na střední pro mě byla vždycky utrpením, kterému jsem se snažila co nejvíc vyhýbat. Přitom samozřejmě zjišťuju, že ty knížky z povinné četby samy o sobě nejsou špatné a teď to čtení doháním. Ale když vás někdo nutí číst něco, na co podle mě v tom určitém věku (hlavně na základce) nemáte a) ani pomyšlení, b) polovinu ani nepoberete „rozumem“ a c) nikdo vás neumí na toto čtení ani navnadit, tak už ze zásady máte k takové četbě odpor. Nebo alespoň u mě (a všech co znám) to tak bylo. Ale nedávno mi někdo říkal, že už mají mezi povinnou četbou děti na základce i Harryho Pottera. To už bych si dala říct. :)

Když jsme u toho Harryho, tak u toho mě teda také překvapilo, kolik lidí dokázal přitáhnout ke čtení a knížkám. (I když vlastně zas až tak moc se nedivím, je to skvělá četba.) Byl mezi nimi dokonce i můj bratr, kterého jsem sice ke čtení pomaloučku popostrkovala už málem od miminka, ale teprve Harry Potter u něho způsobil to správné knihomolství. Dokonce byl poté ochoten přečíst si i celou sérii Mediátora a dokonce se mu i líbil! (I když poslední díl je dle jeho slov už hodně „holčičí“. :))

Stejnou čtecí mánii údajně způsobil i Twilight a nedávno i Hunger Games, ale myslím si, že to už nebylo v takové míře. Zvýšený zájem byl i o Tolkienovy knihy po uvedení filmu Pán Prstenů do kin a nyní se to stejné děje s knihami a seriálem Hra o trůny. Pokud v dnešní době film či seriál přivede někoho ke knihám je to jen dobře.

Moc mě mrzí, že jsem si hned od začátku nevedla nějaký seznam přečtených knih. Tohle mě napadlo až v 8. třídě na základce, kdy jsem si do speciálního sešitku začala zapisovat přečtené knihy za daný rok, později jsem si označovala upřesnění na měsíce. Bohužel na úplně všechny knížky, které jsem z knihovny měla do té doby půjčené, jsem si nevzpomněla, takže můj seznam není kompletní, ale i tak je v něm taková dobrá tisícovka knih.
Dodnes v zapisování do sešitku pokračuji. Navíc jsem si před lety ještě vytvořila seznam v Excelu (teď mě tak napadá, že jsem ho asi už tak 2 roky neaktualizovala) a dnes se mi velice zamlouvá GoodReads či Databáze knih a Bookfan, kde se dají takové seznamy dělat online a ještě být v kontaktu s dalšími čtenáři.

A jak jste na tom vy? Kdy jste začali číst? Co vás ke čtení přivedlo? Byla to nějaká určitá kniha? Považujete se za knihomola? A kolik asi máte za celý váš dosavadní život načteno knih? Děláte si také nějaký seznam? Já vím, že jsem strašně zvědavá, ale nemůžu si pomoct. ;)

komentářů 11 na “Knihomolství”

  1. E_V_E 12.1.2013 v 18:33 #

    Ja som čítala už od útleho detstva, bola som v čítaní najlepšie v triede, písmenká sa mi neplietli a čítala som veľmi rýchlo, ostatný sa mnou nestíhali, čítať som vedela už na Vianoce v 1. ročníku základnej 8P vždy ma bavilo čítať, mám doteraz doma disneyovky, ktoré mi kupovali babky na rôzne príležitosti. Potom som začala dostávať Harry Potter knihy, ale po 1tke ma to prestalo nejako baviť, mala som radšej tie kratšie princeznovské veci 8P ale filmy som sledovala. Po Ohnivom pohári, na ktorom som bola v kine s bratrancom som si sľúbila, že si knihy bezpodmienečne prečítam a vtedy ma už neuveriteľne bavili a 7. diel som čítala už na internete v preklade a potom som si dokupovala. Bola som do toho zažratá a doteraz som, HP mám prečítané viac ako 5 krát každý diel. Potom, keď som chcela čítať už aj dačo nové, tak mi maminka dala peniaze na narodky a keď som jej povedala, že si chcem kúpiť nejaké knižky, tak ma len plne podporila naraz som si doniesla domov aj 3 knihy. To boli Výnimočná, Ohnivá a Eon. To som mala okolo 14 rokov. (Teraz už mama len nadáva, že si zase chcem kupovať nejaké knihy, keď mám toho fúru 8D) Potom prišiel Twilight, ktorý ma zase priviedol hlbšie do čítania a keď som si pred 8 mesiacmi založila blog, narazila som na iných blogoch na úžasné knihy, ktoré som chcela a tak teraz čítam neporovnateľne viac ako predtým. Nie je to ale kvôli tomu, aby som mala čo pridávať na blog, ale pretože ma to baví. Niekedy namiesto dôležitého učenia čítam dajakú fantasy či dystópiu a som len rada, keď stihnem čo najviac, lebo teraz mám k dispozícii aj oveľa viac knižiek na čítanie. Až tak veľa, že mestskú knižnicu som nevidela už 2 mesiace 8D Ale tá naša aj tak veľa toho neponúka.

    Pekný článok 8)

    • Wolf Draven 12.1.2013 v 19:04 #

      Wow, díky, že ses tak rozepsala :) Strašně mě baví číst o tom, jak kdo začal číst (stejně tak ráda nahlížím do cizích knihovniček) a jaká knížka to popřípadě způsobila :)
      Mě ze začátku taky ve čtení každý podporoval a teď už jen brblou, že si zase kupuju knížky :D A nebo když se zeptají, co chcu k narozeninám nebo na Vánoce a má odpověď je vždy „knížka“, tak už jen obracejí oči a kroutí hlavou. Ale rezignovaně mi knížku nakonec stejně koupí. Horší je to s některýma mýma kamarádkama, které mají pocit, že už mám knížek dost a tudíž je blbost, aby mi kupovaly další (i když je o to doslova poprosím, když se zeptají, co chcu) a tak mi koupí „něco lepšího“ (dle jejich slov) a většinou je to něco, co konkrétně pro mě nemá smysl, protože to nepoužívám/nenosím/… Ale co nadělám :D

      A s tím učením a čtením to mám velmi podobné! Taky občas místo učení sáhnu po knížce (tak ono je to přece jen záživnější) a pak si před testem či zkouškou nadávám do idiotů a modlím se ke všem bohům, na které si jen vzpomenu ;)

  2. Makina 12.1.2013 v 18:36 #

    Já jsem jako mladší nějaké knížky četla, ale nijak přehnaně. Později na základce a na střední mě to přestalo bavit právě kvůli povinné četbě. Před maturitou moc času nebylo, takže jsem málokdy četla i tu povinnou. Dokonce jsme měli češtinářku se zapálením pro fantasy, její větu „Na Gandalfa mi nesahejte!“ asi nikdy nezapomenu. Ale mě to tenkrát nebralo. Dneska se tomu celkem divím, protože čtu hlavně fantasy a tenkrát bych díky tomu měla i lepší známky. Nakonec mě pořádně ke čtení dovedla asi až kamarádka na výšce, ukázala mi jak je fantasy fajn a už mě to nepustilo. Po mamce jsem zdědila lásku k hudbě a knížkám – muzikálnost ve mě podporovala už odmalička, ke knížkám jsem si musela cestičku najít později…

    • Wolf Draven 12.1.2013 v 19:11 #

      Musím se přiznat, že já si k fantasy taky našla cestu až o trošku později, nejdřív jsem byla čistokrevný fanoušek hororů (už jako velmi malé dítě :D )
      Navíc na Pána prstenů se asi musí dozrát.
      My měli zvláštní češtinářku, byla sice mladá, ale moderní knížky neuznávala a navíc si nechápala, jaký rozdíl je mezi šmoulama a Simpsonama :D

      • Makina 13.1.2013 v 10:51 #

        Na horory bych úplně zapomněla, z knihovny jsem si vždycky odnášela nějaké ty Stopy hrůzy :D

  3. Martina 12.1.2013 v 18:39 #

    Tak já byla knihomolka odmala. Pamatuji si na první přečtenou pohádku z červeného slabikáře po mamce a jak jsem byla naprosto nadšená, že se mi to povedlo! Pak to šlo jak na drátku. Když jsem přešla na druhý stupeň základky, začala jsem chodit do dětské knihovny. Takže Vinetou, tři mušketýři, kolem patnácti let Lenka Lanczová atd. A Foglarovky jsem měla přečtené všechny. Pak jsem chodila do velké knihovny ve městě a počet půjčených knih se blížil také k číslo 10 za měsíc. A i když jsem se učila na maturitu, vždycky jsem si našla čas na to, abych si něco přečetla.

    Bohužel, pak jsem začala chodit do práce, na čtení moc času nezbylo, pak přišlo manželství a děti a knížky upadly v zapomnění. Naštěstí se to v dobré obrátilo a teď pod deseti letech od maturity jsem knížky znovu objevila. Sice už to není deset knih za měsíc, ale tak dvě max. tři knížky podle tloušťky a čtivosti.

    Už od základky jsem si vedla čtenářské deníky, kde jsem si psala obsahy knih a zůstalo mi do dospělosti – ve složce toho mám hodně napsaného. Třeba to někdy v budoucnu holkám pomůže jako povinná četba :-) Na tuto tradici jsem znovu navázala, takže si teď píši obsah skoro každé knihy.

    • Wolf Draven 12.1.2013 v 19:34 #

      Taky jsem měla na základce Foglarovské období! :) S kamarádkou/spolužačkou/spolusedící v lavici jsme hltaly každou jeho knížku, ale byly jsme trošku za exotky :D
      Nejen teda kvůli Foglarovi, ale tak celkově, protože jsme byly jediné čtenářky ve třídě.
      A na střední nečetl už vůbec nikdo kromě mě. Teď je to přece jen o něco lepší.

      Taky jsem si jednu chvíli vedla svoje čtenářské deníky, ale pak jsem od toho postupně nějak opustila. Jenže v posledních několika letech jsem zjistila, že si občas nějakou knihu vůbec nepamatuju. Že sice vím, že jsem ji četla, dle svého seznamu přečtených knih si dokonce můžu vyhledat, kdy přesně jsem ji četla, ale žádná vzpomínka mi na tu knihu v hlavě nezůstala a ani anotace mi nic neříká. A i tohle byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem si vlastně založila tento blog. Když totiž píšu recenze, tak nad knihou tak nějak víc přemýšlím a dumám, co ve mně zanechala, jaké jsem u četby měla pocity, popř. nějaké postřehy z četby si zde poznamenám. A třeba mi to pomůže za pár let až si nebudu moct vzpomenout na nějaký obsah knihy. (I když je i pár knih, na které bych nejradši zapomněla.)

  4. Fée 13.1.2013 v 09:27 #

    Číst jsem se naučila někdy v pěti letech a od té doby jsem četla ráda. Nicméně jako u mnohých, i u mě velkou mánii odstartoval Harry Potter. První díl mě zastihl asi v sedmi letech, byla to první knížka, do které jsem se skutečně ponořila a nevnímala čas.
    Na základce jsem měla čtecí frekvenci průměrně 10 knih za týden, každé pondělí jsme s kamarádkama chodily do knihovny pro nálož dalších 10 knížek (to bylo maximum, co se mohlo půjčit), tudíž si nás knihovnice vždycky pamatovala.
    Zhruba od 13 nebo od 14 jsem na mamčinu kartičku chodila i do dospělého oddělení, tudíž se ta čtecí frekvence postupně zpomalovala. Od 15 jsem chodila výhradně tam.

    • Wolf Draven 6.4.2013 v 20:09 #

      Tak to smekám, 10 knížek za týden se mi nikdy nepodařilo :) Teda když nepočítám takové ty dětské s pár stránkama.

  5. Matěj 29.1.2013 v 12:48 #

    Já se za „knihomola“ nepovažuji, avšak načteno, si myslím, mám více než dost vzhledem k faktu, že jsem se rozečetl teprve před nějakými třemi lety, kdy mi padla ona magická osmnáctka.
    Před tím na to nebyl čas a ani chuť; příběhy jsem se snažil žít, ne o nich jen číst. Pak ale přišlo období, kdy mé sbírání příběhů začalo plodit né zrovna pozitivně chutnající ovoce a já, hledajíc alternativu, propadl literatuře a to především klasice – nové knižní tituly mě naprosto míjejí a já mám pocit, že se k nim dostanu až se z nich také stane klasika :).
    Jinak naprosto souhlasím: tramvaj, chodba, fronta v menze a samozřejmě postel, to všechno jsou místa, kde se rád oddávám této vášni :D.
    Inu, né každý byl „knihomolem“ odmalička.

    • Wolf Draven 6.4.2013 v 20:16 #

      Tak já příběhy také i žiju ;) Ale i čtení je nedílnou součástí mého života. Možná i to je důvod, proč ode mě nikdy bikdo neslyšel větu „Já se nudím!“, protože to já prostě neumím a navíc nemám na nudu čas :D
      Za klasiku také smekám, já jí nikdy úplně nepřišla na chuť. Ne, že bych si ji občas také nepřečetla, ale vyloženě na ni usím mít náladu. A hlavně pro mě je ve čtení naprostá nutnost střídat žánry. Když třeba čtu 3 detektivky po sobě, tak už mě ta třetí nebaví, musím to proložit něčím jiným. Ale každý to máme jinak a ono vlastně ani tak není důležité kdy kdo začal číst, ale že vůbec začal :)

Zanechat komentář