Knižní rádce #2

14 Bře

V dnešním Knižním rádci bych se ráda zaměřila na knihy, ve kterých se hlavní hrdina potýká s drogami. Přijde mi to jako velice zajímavé téma a vždy na mě tyto knihy hluboce zapůsobily.

stanice zooChristiane F. – My děti ze stanice zoo

Na základě zpovědi zachycené na magnetofonových páscích zpracovali Kai Hermann a Horst Rieck autentický životní příběh německé narkomanky Christiany F.
Dnes již dospělá Christiane F. se poprvé ve svých dvanácti letech setkala v evangelickém centru pro mládež s hašišem, ve třinácti na diskotéce s heroinem. Brzo se stala na drogách závislou, přes den chodila do školy a odpoledne si spolu se svými přáteli-narkomany vydělávala na stanici ZOO peníze na drogu prostitucí. Její matka skoro dva roky netušila nic o dvojím životě své dcery. Christiane F. vypráví s obdivuhodnou snahou o přesnost a odzbrojující otevřeností o osudech dětí, o kterých se veřejnost dozvídá až z titulků novin, jež oznamují jejich smrt. Příběh Christiany F. se denně opakuje kdekoli na světě.

Tuto knihu jsem četla v prváku na střední škole a naprosto mě dostala. Má asi podobný dopad na hodně čtenářů, je to opravdu silný příběh. Hluboce zapůsobí především tím, že je to příběh pravdivý.

uplna prazdnotaIveta Vochalová – Úplná prázdnota

Autorka sleduje život mladého začínajícího narkomana, stále závislejšího na pervitinu a jeho zoufalý boj se sebou i s okolním světem. Podaří se Tomášovi najít oporu a porozumění ve své rodině, anebo ho závislost stáhne až na samé dno? „Tohle je tma a na konci je světlo. Je to vlastně něco jako prázdno ve mně. Je to moje duše, v který je úplná prázdnota, ale někde na konci je snad kousek naděje.“

Tohle byla další knížka s drogovou tématikou, která mě emočně naprosto zruinovala. Autorce bylo v době vydání knihy devatenáct let, ale na kvalitě a síle příběhu to nic neubralo.

pelc_bude_hurJan Pelc – …a bude hůř

Kultovní undergroundové dílo kterého děj se odehrává převážně v totalitních Čechách.
Román Jana Pelce …a bude hůř patří vedle Medorka Petra Placáka k nejsilnějším a zároveň nejbrutálnějším výkřikům mladíků od dětství šikanovaných prodlouženou železnou pěstí dělnické třídy (čti Veřejnou bezpečností a StB) za svou nepřizpůsobivost a prostou touhu žít svůj život. Přes tvrdé odsudky, kterých se mu dostalo od intelektuálů tlejících již více než desítku let pro změnu v exilu, se rázem stal kultovním, generačním textem. Novodobý beatnik, na rozdíl od amerických předchůdců skutečně bitý establishmentem, se nechal Kerouacem a spol. inspirovat i po formální stránce. Formální stereotypy a postupy absolutně neguje, jeho text je neučesaný, obscénní, plný vulgarit, přitahuje i irituje nánosy hnusu, s nimiž všeobecně hlásaný realismus, vládnoucí po léta povinně české literatuře, rozhodně nepočítal.

Tato kniha je spíše o alkoholu (což je ale vlastně taky droga), ale opět na mě měla obrovský dopad, možná právě proto, že mi v době, kdy jsem ji četla, bylo stejně jako hlavnímu hrdinovi a znala jsem se se spoustou kamarádů, o kterých by v podstatě tato kniha mohla být.

mementoRadek John – Memento

Memento je román o narkomanech. Tato věta říká sice to nejdůležitější, ale zdaleka ne všechno. Především nevypovídá o tom, že autor pojal svou prózu jako svědeckou výpověď – nikoliv jako příběh „o nich“, ale jako „jejich“ příběh. Čtenář se dostává do středu dění, do života těch, kteří propadli droze, pro něž se stává fetování hlavním či spíše jediným smyslem života, kteří se sesouvají na šikmé ploše sebezničující vášně k naprosté zkáze. V Mementu nečteme poučení, varování, výstrahy, ale pronikáme do lidských osudů, bytostně cítíme, jak málo stačí, aby se život člověka zhroutil do marného a bezútěšného živoření. Pro autorův obraz je příznačné, že vznikl takřka před dvaceti lety, kdy u nás problémy s drogovou závislostí teprve začínaly. Tehdy šlo o dílo varovné, dnes, bohužel, je tomu jinak. Síla románu tím neztratila na účinnosti, právě naopak.

I tato kniha na mě velmi zapůsobila. Dozvěděla jsem se o ní už na základní škole, kdy nám ji doporučovala učitelka češtiny a literatury, ale tehdy na ni byla v knihovně strašně dlouhá fronta a bylo téměř nemožné se k ní dostat, takže jsem si ji přečetla až v mém „drogovém období“ (kdy jsem četla knihy a články s touto tématikou).

melvin-burgess-herakMelvin Burgess – Herák

Čtrnáctiletý David už není schopen snášet dusné prostředí v rodině, uteče z domova a po několika dnech živoření ve městě se ho shodou náhod ujímá skupinka squatterů. Zdánlivě vyřešená situace se zkomplikuje tím, že za ním uteče jeho dívka. Od tohoto okamžiku nabírají události rychlý spád.
Okolnosti oba mladé lidi přivedou až k heroinu a drogové zavislosti. Výmluvný příběh bez planého moralizování vyprávějí čtenářům ze svého úhlu pohledu sami aktéři, jejich přátelé a pozorovatelé zvenčí, kteří se snažili zabránit tragédii.

I tahle knížka na mě měla v době, kdy jsem ji četla, velký dopad.

Těchto pět knih můžu osobně doporučit, ty následující byly doporučeny mně a chtěla bych se k nim v blízké době dostat, protože i nadále mě tahle tématika dokáže oslovit.

nikki sixxNikki Sixx – Heroinové deníky

Baskytarista slavné kapely Mötley Crüe nechává čtenáře nahlédnout do dávno zapomenutých deníků, které si vedl v dobách největší slávy. Popisuje jeden rok plný vzestupů i pádů, kdy mu pomalu ale jistě dochází, že by ho jeho vztah k drogám, a zejména k heroinu, nakonec mohl stát život. S osobitým humorem ironicky glosuje události, které jsou často jen velmi těžko uvěřitelné, a odhaluje čtenářům temná zákoutí mysli rockové hvězdy závislé na drogách. K jeho deníkovým zápiskům jsou přidány komentáře dalších členů kapely, slavných muzikantů, jeho příbuzných i jeho drogových kumpánů. Dokonce i sám Nikki se rozhodl přidat své současné názory na tehdejší události.

Kapela Mötley Crüe spadá do hardrockové scény 80. let, kterou od svých pubertálních let sleduju, takže tahle kniha mě hodně zajímá.

trainspottingIrvine Welsh – Trainspotting

V revidovaném překladu vychází nejslavnější Welshova kniha. Autorovi se v ní podařilo něco nevídaného: vzít téma zralé pro sociologické studie o deprivované mládeži a napsat zábavný a propracovaný román, s jehož hrdiny musí čtenář sympatizovat, přestože ho jejich jednání často děsí a odpuzuje.
Ne nadarmo podle románu vznikl jeden z nejpopulárnějších filmů britské kinematografie. Welshův román i film Dannyho Boyla donutil ty „slušné“, aby svůj životní styl konfrontovali s životem lidí, kteří unikají před „správným životem“ i za cenu sebezničení.

Zrovna při psaní tohoto článku, jsem se dozvěděla, že nakladatelství Argo chystá v těchto dnech nové vydání. To je znamení, že si ji mám opravdu pořídit, no ne? ;) Film jsem viděla, takže v podstatě vím, do čeho jdu.

milion-malých-střípkůJames Frey – Milion malých střípků

Když James Frey ve věku třiadvaceti let přišel do pobytové léčebny, měl tělo a mysl skoro nenávratně poškozené. Musel si vybrat: nedožije se 24, nebo se pokusí něco udělat s troskou svého života a to hodně drasticky. Ocitne se mezi pacienty, kteří jsou ve stejných sračkách jako on sám – soudce, mafián, bývalý mistr světa v boxu, a bývalá prostitutka. Obklopen všudypřítomným dogmatem „Jak se vyléčit“ si musí Frey najít svou cestu jak se vyrovnat s následky svého dosavadního života, a vybrat si svou budoucnost – pokud nějaká bude. Kniha popisuje příběh boje s drogovou závislostí. Začíná v sanatoriu, popisuje šest týdnů léčby, a ve vzpomínkách hlavního hrdiny se vrací k událostem, jež ho k léčbě přivedly. Pro zdůraznění naléhavého poselství a zrychlení děje nejsou v knize použity uvozovky, každá přímá věta začíná na novém řádku. To, že autor používá stejný postup pro vyjádření vlastních myšlenek a myšlenek jiných, dává knize unikátní styl, jenž odráží náladu jeho zkušeností z léčebny.

Další knížka, kterou bych si ráda přečetla velmi brzo.

rekviem za senHubert Selby – Rekviem za sen

Příběh dvou mladých narkomanů z newyorského Bronxu a jejich přítelkyně z vyšších společenských vrstev. Kniha o tom, co to znamená být slabý ve společnosti, v níž přežívají jen silní.
Žid Harry Goldfarb, jeho dívka Marion i černošský přítel Tyrone C. Love, neschopní žít bez své denní dávky drog, nepřestávají snít o lepší budoucnosti. Noční prací se jim podaří vydělat větší finanční částku, za kterou nakoupí kvalitní heroin, a zapojí se do jeho distribuce. Za získané peníze si chtějí koupit byt, cestovat i otevřít si uměleckou kavárnu.
Paralelně se odvíjí příběh Harryho matky Sáry, osaměle žijící vdovy, překonávající smutek a prázdnotu permanentním sledováním televizních seriálů, filmů a soutěží. Sní o šťastném manželství svého syna i o vnoučatech, ale především doufá, že bude pozvána do televize a stane se hvězdou některé show. Přísná redukční dieta i léky na hubnutí a uklidnění ji však přivedou do psychiatrické léčebny.
Autor podává nepřikrášlený obraz bezútěšné existence obětí závislosti, snažících se vymanit z šedivé a ubíjející každodennosti, i jejich zmařených nadějí.

Pokud se nepletu, tak tato kniha byla i zfilmována s Jaredem Letem v hlavní roli. Bohužel jsem zatím neviděla ani film, ani nečetla knihu, ale snad se dostanu k obojímu.

panoptikonJenni Fagan – Panoptikum

Patnáctiletá Anais – která nemá rodinu, zázemí ani soukromí, zato má na krku asi čtyřicet všemožných obvinění – přijíždí do detenčního centra Panoptikon, kde si okamžitě padne do oka s dalšími mladistvými delikventy. Galerie je to opravdu pestrá: zloděj, žhář, zoofil, prostitutka, sebepoškozovatelka, HIV pozitivní mladík atd. Všichni mají poměrně pohnutou minulost a všechny spojuje závislost na čemkoli, co se dá vsunout, spolknout, vypít či vyhulit.
Děj, který se soustředí na měsíce v ústavu, je prokládán flashbacky z Anaisina dětství a dospívání – putováním po pěstounských rodinách a převýchovných zařízeních, jejími zkušenostmi s drogami, útěky, návraty, podivným vztahem s pedofilním kamarádem Jayem… Dívka trpí představou, že nebyla počata normálně, ale v Petriho misce, a je proto součástí podivného experimentu zkoumajícího výdrž takového „tvora“. Panoptikon má sílu kultovního díla My děti ze stanice ZOO, bezprostřednost Zpackaného života i drsnost Trainspottingu. Přesto je to současné, originální dílo popisující snahu o přežití těch, kteří se nenarodili pod šťastnou hvězdou.

I tato knížka vypadá velmi zajímavě a hodně mě láká si ji přečíst.

Máte i vy nějaké zkušenosti s knihami s drogovou tématikou? Zajímá vás toto téma? Znáte nějaké další knihy, které byste mi mohli doporučit?

komentářů 8 na “Knižní rádce #2”

  1. Rodaw 14.3.2014 v 07:45 #

    No wow, super článek!!!

  2. Bastera 14.3.2014 v 08:12 #

    Skvělý článek, četla jsem jen My děti ze stanice zoo a Memento. Ano Rekviem za sen byl zfilmovany a měl skvělou muziku :) Díky za tipy.

  3. pravaknihomolka 14.3.2014 v 08:38 #

    Máš tu teda poriadny výber. :)Ale knihy o drogovej závislosti sú pre mňa veľmi ťažké, takže mám frekvenciu jedna za niekoľko rokov. Pred rokom som čítala práve …a bude hůř a mám tým pádom zase na nejakú dobu „vystaráno“. Zvláštne je, že ani neviem, ktorá z tých tém ma zasahuje viac. Deti, ktoré sa dostali do drogovej závislosti kvôli hrozným životným podmienkam a nezáujmu okolia, alebo tí, ktorí v nich dobrovoľne hľadajú tú odlišnosť od bežnej spoločnosti. To prvé dokážem pochopiť, aj keď je mi z toho strašne, druhé je úplne mimo môj životný pohľad a vždy s tým pri čítaní alebo pozeraní filmu strašne bojujem. Napr. pri tom spomínanom …a bude hůř mi ich správanie nepripadalo ani ako nejaká revolta voči socializmu, to bolo skôr niečo, čím si hrdinovia sami ospravedlňovali skutočnosť, že chceli len sedieť v hospode a chlastať. Neschopnosť spraviť niečo so svojim životom, neschopnosť bojovať inak, prípadne že by vôbec vedeli, žo od života chcú, čo je pre nich dôležité… (hovorím o hlavnom hrdinovi) Už dlho som nemala takú chuť nejakú literárnu postavu preplesknúť, a zároveň si nad ňou poplakať. No a čo sa týka Trainspottingu, tam som síce ich nechuť voči obyčajným malomeštiakom chápala, ale cena, ktorú za to zaplatili, je podľa mňa až príliš veľká. Ale soundtrack filmu je bohovský :)Som sa zasa rozkecala… Máš asi podnetné články, či čo :)

    • Wolf Draven 15.3.2014 v 17:03 #

      Já mám právě strach, že už se mi taky budou číst hůře než dřív, čím jsem starší, tím větší dopad na mě takové knihy mají (i třeba knihy o nemocných či umírajících hrdinech).
      Já „…a bude hůř“ také tehdy nebrala jako knihu s politickým podtextem, spíš jsem tam nacházela podobnost s mými spolužáky a kamarády, jejichž jediným koníčkem a životním cílem bylo vysedávání po hospodách apod. (a u některých je tomu tak stále)

  4. Mimi 14.3.2014 v 15:17 #

    Nikki Sixx – Heroinové deníky nejlépe zpracovaná kniha jakou jsem kdy viděla , je naprosto uzasna a ten popis jak na tom je je tak realny a vtahne vas do děje .. precetla jsem strasne moc pribehu o drogach , anorexii a prostituci , uz me to nejak nebavi je to na jedno brdo a nepisou poutave :( ale co urcite stoji za přečtení je Mé syny zabil heroin … tu bych doporucovala více nez Memento to mě osobně zklamalo na uplný maximum :(

    • Wolf Draven 15.3.2014 v 17:10 #

      Díky za tip, na Mé syny zabil heroin se zkusím mrknout. A jsem ráda, že chválíš i Heroinové deníky, protože by mě mrzelo, kdyby nestála za přečtení.
      Memento byla jedna z úplně prvních knih, která u nás na toto téma vznikla a mluvilo se o ní, ale přece jen už uběhlo spoustu let od napsání, takže i to jí dneska možná ubírá na jedinečnosti a zajímavosti, protože teď už to není takové tabu jako dřív. Možná už by se mi taky dneska nelíbila, nevím. Ale tehdy, když jsem ji četla, na mě zapůsobila hodně.

Zanechat komentář