Krev v jezeře – Leena Lehtolainen [RECENZE]

12 Led

krev v jezeřeAutor: Leena Lehtolainen
Název: Krev v jezeře
Originální název: Veren vimma
Nakladatelství: Hejkal
Překlad: Markéta Hejkalová
Rok vydání: 2010
Vazba: vázaná
Počet stran: 288
Mé hodnocení: 5/5

Anotace

Krev v jezeře je nejlepší kriminální román oblíbené finské autorky. V chladném listopadovém odpoledni je v jezeře nedaleko Helsinek zastřelena mladá žena, novinářka Annukka Hackmanová. Hackmanová chystala k vydání neautorizovaný životopis slavného automobilového závodníka Saši Smedse a motiv k vraždě je nasnadě – Annukka zjistila něco, co by ohrozilo až příliš mnoho lidí, a vrchní komisařku Kalliovou čeká zdánlivě snadný úkol – vybrat z několika podezřelých toho, kdo má nejsilnější motiv a nejslabší alibi. Možná je ale všechno úplně jinak. Co když v pozadí vraždy nebyla nenávist, ale láska? Nejednoznačné a spletité lidské vztahy dodávají románu mimořádnou hloubku a přesvědčivost.

* * *

Musím uznat, že tato kniha mě opravdu příjemně překvapila! Je sice pravdou, že severské (a nejen ty) detektivní romány mám hodně ráda a finská literatura je mi celkově velmi blízká, ale tak čtivou knihu s takhle milou, lidskou a realistickou hlavní postavou, jakou vrchní komisařka Kalliová bezesporu je, jsem snad ještě nikdy nečetla.

Při čtení jsem měla pocit, že ji znám osobně a že bychom mohly snad být i přítelkyně. Napomáhal tomu i fakt, že je kniha psána v první osobě, vše vidíme z jejího pohledu a tak jsem se jí dostala přímo do hlavy.

U některých kriminálních thrillerů nebo detektivek mám někdy pocit, že hlavní vyšetřovatel je nejméně superman popřípadě nějaký jiný slavný superhrdina ve srandovním oblečku s množstvím nadpřirozených schopností. Nemá většinou téměř žádné špatné vlastnosti anebo naopak má samé špatné vlastnosti (např. propadá alkoholismu), ale ty mu spíš napomáhají ve vyšetřování, nikdy na něm není vidět, že už 3 dny nespal, vše zvládá levou zadní a všechny případy řeší s lehkostí jemu vlastní v mezičase mezi obědem a následnou skleničkou whiskey.

Maria (Mari) Kalliová naopak je neustále unavená pokaždé, když se pořádně nevyspí a cítí se provinile, že se dostatečně nevěnuje manželovi ani svým dvoum malým dětem (i když se snaží). Necítí se dobře ani v novém bytě na sídlišti, kde vykáceli i poslední stromy, které ještě před okny stály. (Jako správná Finka se cítí spjatá s přírodou, která jí zde velice chybí). Nemluví o něm jinak než „bílá krychle“ a nejraději by se hned odstěhovala někam jinam, ale nic lepšího si momentálně nemůže s rodinou dovolit.

Ani v práci, kterou občas musí chtě nechtě stavět na první místo před svoji rodinu, není vše úplně růžové. Jako vrchní komisařka má nejen více práce a odpovědnosti, ale navíc musí neustále řešit také roztržky mezi svými podřízenými, z nichž někteří nemohou rozdýchat to, že jim velí žena. Mari má někdy pocit, že je toho na ni už moc a ani manželova špatná nálada, protože nemůže sehnat novou práci, jí moc na spokojenosti nepřidá.

A její poslední případ taky není zrovna procházka růžovou zahradou. Vyšetřuje totiž vraždu novinářky Annukky Hackmanové, která připravovala neautorizovaný životopis populárního závodníka rallye Saši Smedse, jež je žhavým kandidátem na to stát se mistrem světa. Mari se svým oddělením se stane terčem útoků tisku i televize. Jedni jim vyčítají, že s případem jejich kolegyně ještě nepohli a druzí by je nejradši ukamenovali za to, že otravují vyšetřováním celou rodinu Smedsových, jež patří mezi hlavní podezřelé, a že rozptylují Sašu před jeho velkým závodem. Nezlepší to ani skutečnost, že Saša Smeds při rozhodujícím závodě havaruje a spolu se svým navigátorem skončí těžce zranění a popálení v nemocnici. Navíc vyjde najevo jedno tajemství rodiny Smedsových a možná nebude jediné.

Mezi další podezřelé patří také Annučin nový manžel Atro Jääskeläinen i jeho patnáctiletá dcera Sini a také policejní patolog Hannu Kervinen, který s ní chodil předtím, než ho opustila právě kvůli Atrovi a který jí vyhrožoval smrtí. Případ se neustále komplikuje a zdá se, že stopy nikam nevedou. Jasný není ani motiv vraždy. Souvisí s tím nějak doposud nevydaná kniha? Ke konci přichází velmi překvapivé odhalení a všechno do sebe začíná pomalu zapadat.

Kniha byla velmi čtivá, místy i velmi napínavá a dovolila nám nahlídnout do nátury a kultury finských lidí. Ke všemu se odehrávala v předvánočním čase, takže se hodila k momentálnímu počasí.

Nechápu proč mi tak dlouho detektivní romány Leeny Lehtolainen unikaly. Chtěla jsem si nějaký přečíst už před lety, když u nás vyšla Zasněžená žena, ale nějak mi to pořád nevycházelo. Musím vše napravit a honem si nějaký její další román pořídit, protože jestli bude třeba jen z poloviny tak dobrý jako Krev v jezeře, tak budu spokojená.

Doporučuji všem fanouškům detektivních příběhů, milovníkům finské literatury a nebo prostě všem, kteří mají rádi kvalitní čtení.

Za poskytnutí tohoto výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Hejkal.

Zajímavost

V knize je zmínka o případu Kyllikki Saari. Jde o jednu nevyřešenou vraždu sedmnáctileté dívky z 50. let minulého století, která dodnes straší všechny finské kriminalisty ve snech spolu s případem Bodomských vražd (Fanoušci metalu jistě znají finskou kapelu Children of Bodom, která se těmito vraždami trošku inspirovala nejen v názvu, ale i ve svých textech.).
Zajímavý je také fakt, že v obou případech figuruje (mimojiné) jeden stejný podezřelý – Hans Assmann.

komentáře 4 na “Krev v jezeře – Leena Lehtolainen [RECENZE]”

  1. Orvokki 12.1.2013 v 22:35 #

    Lehtolainen je skvelá, práve táto autorka ma priviedla k severským krimi a je obrovská škoda, že sa neplánujú preložiť do češtiny ďalšie jej knihy. U mňa vedie Zasněžená žena o niečo menej Ostrov s majákem. Inak Bodomské vraždy spomínal aj Pettersson v Dej mi své oči, čítala si už?

    • Wolf Draven 12.1.2013 v 22:41 #

      Třeba se to ještě změní ;)
      Dej mi své oči už tu mám nachystané na čtení! :) Teď se na to těším ještě víc! :)
      Mám problém, že si pořizuji nové knihy rychleji než je stíhám číst, takže jsem mírně pozadu :D

      • Orvokki 12.1.2013 v 22:55 #

        Dej mi své oči asi nesadne každému, má to veľmi svojský štýl, ale mne sa to páčilo. Voči fínskej literatúre som menej kritická, viem snáď len o dvoch knihách, ktoré ma moc nebavili :D. A s tým kupovaním nových a nestíhaním ich prečítať maximálne rozumiem, mám to rovnako. Z kníh kúpených v minulom roku som sa ešte nedostala k tridsiatim piatim.

        • Wolf Draven 13.1.2013 v 01:10 #

          Tak to máme naprosto stejné s tou finskou literaturou :)) Takže si myslím, že se mi to asi taky bude líbit! :) No dám ti pak vědět ;)
          Moje číslo těch nepřečtených knížek zakoupených v roce 2012 je 63 :D

Zanechat komentář