Mlhy Ölandu – Johan Theorin [RECENZE]

25 Lis

Mlhy Ölandu - Johan TheorinAutor: Johan Theorin
Název: Mlhy Ölandu
Originální název: Skumtimmen
Nakladatelství: MOBA
Překlad: Martina Knápková, Eva Otépková
Rok vydání: 2011
Vazba: vázaná
Počet stran: 384
Mé hodnocení: 5/5

Anotace

Krimi román švédského autora, který za své knihy získal již několik ocenění, mimo jiné Glass Key Award 2009. Je chladný den na konci léta. Malý chlapec opatrně leze přes kamennou zídku u osamělého domu. Rozhlédne se po travnaté krajině Ölandu, vykročí do mlhy a beze stopy zmizí… Nikdo, rodina ani policie, ho už nikdy nespatří. O dvacet let později dostane Julie, matka zmizelého chlapce, od svého otce podivnou zprávu: má se vrátit na Öland a pomoci mu hledat ztraceného syna. Poštou totiž přišel balíček, v němž byla chlapcova bota. Temná minulost se bolestně vrací a Julie je rozhodnuta odhalit tajemství na vlastní pěst. Brzy však zjišťuje, že jí chce někdo v pátrání za každou cenu zabránit. Je to snad domnělý vrah Nils Kant, muž, který měl být už dávno mrtvý? Mnozí lidé totiž stále věří, že tento muž dodnes bloudí pustinami Ölandu a zjevuje se ve chvíli, kdy přichází hodina stínů a ozývají se hlasy mrtvých…

* * *

Kniha mě zaujala na první pohled svou strašidelně až mrazivě laděnou obálkou s dítětem mizejícím v mlze, která navozuje ponurou atmosféru. A stejně tak ponurý je i celý příběh, ve kterém sledujeme několik časových linií, než nás přivede k překvapivému rozuzlení na úplném konci.

Jednou z časových linek je rok 1972, kdy to téměř celé započne. V mlze se na ostrově Öland ztratí malý Jens a už nikdy není nalezen. Všichni předpokládají, že se utopil v moři. Tomu ale jeho maminka odmítá uvěřit po mnoho dalších let.

Další časovou linií jsou devadesátá léta, víceméně jakoby současnost, kdy se po letech znovu obnovuje pátrání, protože někdo zašle dědečkovi malého Jense sandálek. Jeho dcera Julie (matka malého Jense) se vrací na ostrov. Stále se ještě nebyla schopná vyrovnat se synkovým zmizením.  Se svým otcem (Jensovým dědečkem) obnovuje zpřetrhaná rodinná pouta a společně začnou pátrat a vydávají se po starých stopách, které by je mohly dovést až k Jensovi. V této linii se odehrává většina děje knihy, zbytek je spíše vzpomínání nebo pomalé odkrývání skutečností pro čtenáře.

Vše doplňují ještě kapitoly s Nilsem Kantem v průřezu času. Nils je takový místní „bubák“, kterým se straší malé děti. Sice má na ostrově hrob, ale na povrch vyplouvají zvěsti o tom, že by snad ještě mohl žít a schovávat se či dokonce být nějak zapleten do Jensova zmizení, i když oficiálně byl v té době už mrtev. Nahlédneme do jeho dětství ve třicátých letech, na jeho osudný čin na konci druhé světové války i na jeho pobyt mimo zemi v Jižní Americe.

Napětí roste každou stránkou, i když tak nějak pozvolna. Jako by nám autor chtěl nechat dostatek času na vstřebání všech nových skutečností. V některých recenzích jsem se dočetla, že je kniha nudná. S tím nemůžu vůbec souhlasit. Naopak! Mně osobně přišlo právě tohle pomalé a postupné odhalování a skládání střípků skládačky vyhovující. Tím, že na nás autor nevyhrkne všechno najednou, nás právě nutí číst dál a dál, odhalovat další kousky puzzle a spojovat si je dohromady až se pomalu začne objevovat kompletní obraz. Příběh je plný zvratů a záhad a než se dostanete k mrazivému konci, který vám vyrazí dech, tak se s ostrovem a postavami tak sžijete, že vám bude líto, že kniha končí. Aspoň tak působila na mě.

Doporučuji všem milovníkům detektivek či záhadných příběhů a obzvláště fanouškům severské literatury. Je to skvělá volba na podzimní pošmourné večery, které ještě znásobí pochmurnou atmosféru příběhu.

Někdy v létě vyšel další román tohoto spisovatele pod českým názvem Smršť, do kterého se hodlám brzy pustit, protože vypadá pro mě stejně lákavě. Třetí v pořadí je Zkamenělá krev, jež vychází právě v těchto dnech a doufám, že mi ji nadělí Ježíšek. Na příští rok je plánována další kniha autora s názvem Skrýš, která vypadá stejně zajímavě jako její tři předchůdkyně.

Zatím bez komentářů

Zanechat komentář