Dárek pro Moniku – Hana Pražáková [RECENZE]

9 Říj

Autor: Hana Pražáková
Název: Dárek pro Moniku
Nakladatelství: Hejkal
Rok vydání: 2000
Vazba: vázaná
Počet stran: 114
Mé hodnocení: 4/5

Anotace

Příběh holčičky Klárky, její kamarádky Moniky a sestry Verunky, které se náhle setkávají se zlem a musí se s ním vypořádat.

* * *

Knihu Dárek pro Moniku jsem si vybrala k recenzi sama, protože jsem byla zvědavá, jak se autorka vypořádala s tímto smutným a ožehavým tématem. Dle mého názoru to dokázala mistrovsky. Příběh byl inspirován osobní zkušeností, kdy při autonehodě zahynul autorčin rodinný přítel a zanechal po sobě malou dcerku.

Ačkoliv byla kniha vydána poprvé již v roce 1970, tohle téma zůstává neustále aktuální, protože smrt je nedílnou součástí našich životů.

Hlavní hrdinkou je pětiletá dívenka Klárka, která se letadlem vrací z Prahy do Brna se svými rodiči a čerstvě narozenou sestřičkou Verunkou. Najednou se z ní stává „velká“ sestra, která musí mamince pomáhat starat se o sestřičku a má spoustu starostí, nových úkolů a zodpovědnosti. Je na to velice hrdá a hlídání zvládá, i když ji v Praze neustále odháněli a k Verunce ji skoro vůbec nepustili a tak na truc zlobila o to víc! Teď už nebude.

Ale i když je to už „velká sestra“, nesmí se zapomínat, že je to stále jen pětiletá holčička a tak také potřebuje ještě hlídat a některé věci důkladně vysvětlit, aby je špatně nepochopila. To její maminka někdy v zápalu starání se o miminko opomíjí a uvědomuje si to až v momentě, kdy se Klárka ztratí, a nebo když se cítí odstrčená, protože její postel dají do samostatného pokojíku.

Setkáváme se i s jinými dětmi – například ustrašenou Zuzankou, která ráda vozí kočárek s Verunkou, s Janou, která už chodí do školy a občas je velice nafoukaná a před spolužačkami dělá, že si s „prckama“ nehraje, nebo také s Monikou, která patří mezi Klárčiny nejlepší kamarádky.

Právě Monika se stává jakousi ústřední postavou v momentě, kdy se dozvídáme, že její tatínek umřel při autonehodě. Klárka sleduje celou situaci ze svého dětského pohledu, snaží se to ve své mysli zpracovat, pochopit a vyrovnat se s tím vším. Objevuje se u ní strach o své nejbližší, ale taky snaha pomoci Monice ulehčit její trápení. Snaží se pro ni najít vhodný dárek, který by ji potěšil. Prochází a probírá svoje hračky a ne a ne najít tu vhodnou, kterou by Monice udělala radost. Poté si vzpomene, jak jí o minulých Velikonocích Moniččin tatínek přinesl upečeného beránka. Chce tedy i Moniku podarovat beránkem. Ale sama žádného nemá, jen toho vyřezávaného ze dřeva z tatínkova betlému. Ale ten není její, ten patří tatínkovi a je to jeho jediná památka na jeho vlastního tatínka, který zemřel, když byl tatínek ještě velmi malý.

Pořád přemýšlí, co má dělat a jak se rozhodnout, až z toho onemocní a musí jít do nemocnice. Doktoři si s ní nevědí rady a nemohou přijít na to, co Klárku trápí.

Jak to vše s Klárkou dopadne a kde nakonec beránek skončí? A jak na tom bude Monika?
To už se dozvíte z knížky sami.

 I když je knížka určena převážně dětem od 6 let, tak by si ji měl přečíst každý. Je to opravdu milý pohled do dětské duše a mysli, kterak se vyrovnává s novými situacemi a událostmi a obzvláště s prvním setkáním se smrtí. Je tu krásně ukázáno, jak děti někdy přemýšlí a že stačí málo, aby se cítili odstrkované či nechtěné.

Kniha je doplněna zajímavými barevnými ilustracemi Jana Exnara, které podle mého názoru spíše zaujmou starší než mladší čtenáře.

Děkuji nakladatelství Hejkal za poskytnutí této vzácné knihy na recenzi. Obohatí moji sbírku nezapomenutelných knih.

* * * 

Ukázka

„Půjčím ti ho. Až si s ním pohraješ, zas ho uložíme a vytáhneme až o Vánocích.“
„Táto, prosím tě, dej mi ho, aby byl můj.“
„Je přece tvůj a také Verunčin…“
„Ta je ještě malá.“
„Pořád malá nebude.“
„Když já chci, aby byl jen můj.“
„Ale proč, proč chceš beránka jen pro sebe?“
Klárka se zarazila. Může to tátovi prozradit? Ten starý betlém patří jemu, zdědil ho po svém tatínkovi, to Klárka ví, protože vždycky o Vánocích si to připomínají. Klárčin dědeček byl lékař a tuhle spoustu vyřezávaných postav lidí i zvířat dostal od jednoho řezbáře na Vysočině, protože za ním dlouho jezdil a léčil ho. Ale nejezdil jenom za ním, jezdil za mnoha nemocnými lidmi třeba i na samoty a do kopců, lidé ho měli rádi, vážili si ho. Brzy však zemřel, to byl Klárčin tatínek ještě malý, a ze všech památek mu zůstal právě jen tenhle betlém. Když ho táta a maminka jednou za rok vytahují, musí dávat velký pozor, protože dřevo už je vyschlé a křehké, snadno se láme. To všechno Klárka ví. A ona teď chce dát jedno zvířátko Monice, chce jí ho darovat. Dovolí to táta? Podívala se na něj vzhůru:
„Víš, já bych toho beránka chtěla dát Monice.“
„Monice? Proč jí ho chceš dát?“
„Oni mi také dali beránka tenkrát o Velikonocích, pamatuješ?“
„Toho ti ale nedala Monika.“
„Monika ne,“ zavrtěla hlavou a úpěnlivě se dívá tatínkovi do očí. Ten jí nerozumí, neví, že Klárka musí dát Monice něco zvláštního, co by nebyla jen obyčejná věc. Beránka dostala od jejího tatínka. Teď zas ona dá Monice beránka vánočního a bude to, jako by ho Monika dostala od tatínka; v tom bude mít beránek tajný význam.
Pochopí to táta? Jen se na ni mlčky dívá. Má mu to všechno povědět? Ale copak ona ví všechno? Může se vědět všechno, co má tajný význam?

Zatím bez komentářů

Zanechat komentář