Historie kanibalismu aneb ochutnej svého souseda – Daniel Diehl & Mark P. Donnelly [RECENZE]

3 Bře

Autor:  Daniel Diehl & Mark P. Donnelly
Název:  Historie Kanibalismu aneb ochutnej svého souseda
Originální název:  Eat Thy Neighbour
Nakladatelství: Práh
Překlad:  Brosnislava a Jiří Bartoňovi
Rok vydání:  2007
Vazba: vázaná
Počet stran:  304
Mé hodnocení:  4/5

Anotace

Daniel Diehl a Mark P. Donnelly zkoumali význam pojídání lidského masa a kulturní a antropologické pozadí kanibalismu a kromě toho také pátrali v novodobých dějinách lidstva po jedincích, kteří nechvalně prosluli svými neobvyklými stravovacími návyky – od pololegendární postavy skotského Sawneyho Beana přes Margery Lovettovou (partnerku mnohonásobného vraha Sweeneyho Todda) a její slavné koláče s masovou nádivkou, Eda Geina, jehož děsivé činy inspirovaly Hitchcockovo Psycho a Texaský masakr motorovou pilou, až k nejznámějšímu případu současnosti, případu Armina Meiwese, který svou oběť, ochotnou nechat se sníst, našel na internetu.

Kniha není sice příliš vhodným čtivem pro citlivější povahy, nicméně poskytuje bezpochyby zajímavý vhled do temných zákoutí mysli těch, kteří překročili nejpřísnější tabu lidské společnosti, a nepochybně uspokojí všechny čtenáře, kteří lační po pohledu do nejtemnějších hlubin lidské povahy.

* * *

Kniha je rozdělena do dvou hlavních částí. V první část se píše o fenoménu kanibalismu v dějinách a kultuře. Dozvídáme se o kanibalech v mýtech, folkloru i pohádkách, o prapočátcích kanibalismu a jeho archeologických důkazech na různých místech světa, o rituálech a náboženství spojené s pojídáním lidí, ale i o kanibalismu v nedávné době, za kterým většinou stála nějaká přírodní katastrofa nebo války.

Druhá část se soustředí na případovou studii. Každá z kapitol je zde věnována jednomu (popřípadě dvojici) z nejznámějších celosvětových kanibalů. Začíná Sawney Beanem, který byl postrachem Skotska na začátku 15. století, pokračuje dvojicí Margery Lovettová & Sweeney Todd (nedávno je proslavil muzikál Sweeney Todd s Johnny Deppem v hlavní roli) a dostane se i na Eda Geina, Andreje Čikatila, Jeffreyho Dahmera, Armina Meiwese a další, kteří už patří do naší doby.

Po téhle knížce jsem šáhla víceméně náhodou s tím, že si jen prolistuju obrázky a nakouknu do ní. Ale nějak jsem se začetla a pak už nešlo ji odložit, i když musela jsem dělat ve čtení přestávky, protože představa těch hrůz, které kanibalové nadělali, byla strašná.

Bylo zajímavé dočíst se o historických a archeologických podkladech a vysvětleních různých rituálů, náboženských představ a magických obřadů, které souvisely s pojídáním lidí.

Horší už to bylo s popisem kanibalismu v důsledku válek, hladomoru nebo přírodních katastrof. Někteří pojídali své nepřátelské zajatce či oběti jen proto, aby se pomstili či rozzuřili své protivníky. (Proti gustu…) Ovšem pojídání svých mrtvých příbuzných či přátel z důvodu přežití už je jiný kalibr.

Přivodilo mi to několik nočních můr a musela jsem o tom hodně přemýšlet. Prvotní myšlenka byla samozřejmě odsouzení „pojídačů“. Ale když jsem začala uvažovat, že to pro ně nejspíš nebylo snadné rozhodnutí a asi se dlouho odhodlávali to udělat, musela jsem vzít v potaz jejich situaci. Člověk by asi nikdy neměl odsuzovat druhé, pokud se neocitne ve stejné situaci jako oni.  Přece jen pud sebezáchovy máme každý a v extrémních situacích je volba mezi smrtí hladem nebo snězení člověka sice těžká, ale pro někoho jasná. Asi bych se nikdy nechtěla ocitnout v takové situaci, kdy bych si musela vybrat.

Nejhorší noční můry ovšem byly z některých pánů, pro které bylo brutální mučení, zabíjení a pojídání lidí něco jako koníčkem a někdy jim to díky neschopnosti policie a soudů procházelo poměrně dlouho a zbytečně zemřelo plno nevinných lidí.

Také mě zarazilo jaký obrovský vliv na vytvoření těchto „monster“ mělo to, v jakých podmínkách a prostředí vyrůstali jako děti. Většina z nich pocházela z rodin, kde bylo násilí na denním pořádku, rodiče byli alkoholici, o děti se nestarali, týrali je nebo si z nich dělali otroky, takže většina z nich měla psychické problémy už v raném věku, které se jen a jen stupňovaly. V podstatě nesou velkou část odpovědnosti i jejich rodiče!

I když byla kniha opravdu velmi zajímavě napsaná a i přes šílený obsah se dobře četla, tak bych ji rozhodně nedoporučovala slabším povahám, protože některé popisy byly pro vytvoření představy celkem detailní.

* * *

Ukázka

Dívkám se podařilo Dahmera zdržet do doby, než přijela policie a pak se zoufale snažily vysvětlit, co se stalo. Dahmer je přerušil a začal policistům vysvětlovat, že chlapec je mnohem starší, než vypadá, že je to ve skutečnosti jeho devatenáctiletý milenec. Policisté se ani neobtěžovali ověřit si Dahmerovu identitu. Kdyby to udělali, zjistili by, že Dahmer má podmínku za sexuální zneužití nezletilého – chlapce, který byl ve skutečnosti starším bratrem Koneraka Sinthasomphonea.
Zdálo se, že si nevšimli ani krve, kterou měl chlapec na hlavě a na nohách. Viděli jen výmluvného jedenatřicetiletého bělocha a dvě mladé černošky. Komu věřili víc? Uvěřili Dahmerovým vtípkům o tom, že šlo jen o hádku dvou homosexuálních milenců, odvedli Sinthasomphonea zpět k Dahmerovi a tam mu ho předali. O pár minut později byl Konerak mrtvý, jeho maso putovalo do lednice a jeho lebka rozšířila Dahmerovu rostoucí sbírku.

Zatím bez komentářů

Zanechat komentář