Malá ručka – Susan Hillová [RECENZE]

20 Bře

Autor: Susan Hill
Název: Malá ručka
Originální název: The Small Hand
Nakladatelství: Metafora
Překlad: Jan Kozák
Rok vydání: 2012
Vazba: vázaná
Počet stran: 116
Mé hodnocení: 3/5

Anotace

Věříte na duchy?

Staré domy mívají prazvláštní – a nebezpečné obyvatele…

Když se antikvář Adam Snow náhodou ocitne v zahradě zpustlého starého sídla, stane se něco neuvěřitelného. Do dlaně se mu vplíží neviditelná malá ručka! Zpočátku je spíš zmatený, ale postupem času se dostaví záchvaty paniky, jako by ho někdo vlekl vstříc smrti. Jaké hrůzy se v polozbořeném domě a jeho kdysi skvostné zahradě, odehrály?
Když mu však na cestě do odlehlého kláštera, kam si jede prohlédnout vzácnou knihu, v bouři skočí pod auto přízračné dítě, je jasné, že své děsy v Anglii nenechal. Všechno nabývá stále tajemnějších a zlověstnějších obrysů a s mrazivou jistotou spěje k nečekanému rozuzlení…

* * * 

Antikvář Adam Snow zabloudí, když se vrací od klienta zpět do Londýna, protože si zkrátil cestu přes venkov. K večeru dorazí k opuštěnému sídlu s názvem Bělostný dům. I když původně hledal lidi, kterých by se zeptal na cestu, tak přesto, že stavba vypadá spustle, projde bránou do zahrady, protože jakoby ho tam něco táhlo. Zatímco se zde rozhlíží, ucítí, jak se mu do jeho ruky vplíží malá dětská ručka. Až na to, že tu žádné dítě nebylo. Aspoň ne viditelné.

Po půlnoci se nějak dostal zpět do Londýna (moc se tu neřeší jak nakonec cestu našel), ale pořád na dům myslí. Když je zase na návštěvě u klienta- sira Edgara Merrimana, tak se vyptává, zda o tom domě něco neví on nebo jeho žena. Lady Alice mu najde starý časopis „Život na venkově“, kde je o Bělostném domě článek.

Dům koupila paní Denisa „Denny“ Parsonová poté co ovdověla a se svými dětmi se tam přestěhovala a vytvořila překrásnou zahradu, na kterou se jezdili dívat lidé i zdaleka.

Nějakou dobu na dům ani nepomyslí, ale pak obdrží dopis od paní Merrimenové, který obsahuje i nějaké výstřižky ze starých novin. Je zde fotka bronzové sošky chlapečka hrajícího si s delfínem a zlatým míčem, která vystupuje uprostřed z vodní hladiny okrasného jezírka. Socha byla vytvořena na pamaátku vnuka paní Parsonové – Jamese Harrowa, který se v jezírku utopil.

Adamovi se začnou dít zvláštní věci. Někdy cítí neodbytný strach až hrůzu a má nutkání skočit do vody, v noci mívá noční můry o tom, jak plave pod vodou a topí se.

Jeho živnost antikváře ho zavede do Francie do letitého kláštěra, kde hodlá získat vzácný výtisk Shakespearova Prvního folia. Po cestě do kláštera plné serpentin ho zastihne silná bouře a tu mu náhle skočí před auto malý chlapec. I když jede velmi pomalu, má strach, jestli chlapci neublížil. Když ale vystoupí z auta, po chlapci jako by se zem slehla.

Dojede do kláštera, kde ho mniši vřele přivítají. Adam se ale necítí dobře, udělá se mu nevolno a mniši ho nechají odpočívat. Když se vzbudí, jde se projít na čerstvý vzduch do zahrady, tam mu ale přízrak dítěte začne usilovat o život.

Celý vystrašený se svěří převorovi kláštera, který mu poradí, aby se přízraku postavil čelem.

Adam se tedy vrací zpět k domu, kde to vše začalo. Narazí zde na jednu starou fotku, na které pozná sebe i svého bratra. Na fotce je ještě jeden kluk, zřejmě jejich kamarád. Opět se mu zde přihodí několik zvláštních příhod.

Časem kontaktuje bratra a vyptává se na fotku, bratr ale tvrdí, že o žádném kamarádovi neví a nechce o tom více mluvit. Adam přemítá, zda o celé té záležitosti bratr náhodou neví víc, než je ochoten prozradit.

Kniha byla opět klasickým duchařským příběhem, což už tušíme dle obalu knihy. Určitě se bude líbit všem, kteří mají rádi horory či tajemné a záhadami obestřené příběhy plné duchů. I když tento příběh bych asi zařadila spíše mezi ty více oddychové horůrky.

Možná mohl být příběh více propracovaný. Autorka se chvílemi opakuje. Při každém setkání s duchem o tom Adam vypráví stylem, že „si to přesně pamatuje a je si tím jist jak nikdy předtím“.

Přestože je kniha velmi útlá, tak se čte chvílemi velmi ztuha. Občas nás autorka naláká nějakým napínavým dějem, aby pak vzápětí stagnoval, hlavní postava vše hodila za hlavu a autorka se věnuje naprosto něčemu jinému než se k napínavému ději opět vrátí.

Kdybych měla Malou ručku srovnat se Ženou v černém, tak musím přiznat, že se mi Žena v černém líbila maličko více ať už atmosférou, tak i tím jak děj více odsýpal. Rozhodně ale nelituji, že jsem si tuhle knihu přečetla a možná, že by se mi líbila o něco víc, kdybych ji četla sama v noci při pouze světle lampičky.

* * * 

Ukázka

Ale v těch několika vteřinách jsem zahlédl dítě. Jel jsem pomalu. Silnice se ztrácela pod vodou a já neviděl moc daleko dopředu. Ale to dítě tam bylo. O tom nebylo pochyb. Ani teď o tom nepochybuji.

Zatím bez komentářů

Zanechat komentář