Šťastný muž – Arto Paasilinna [RECENZE]

23 Zář

Autor: Arto Paasilinna
Název: Šťastný muž
Originální název: Onnellinen Mies
Nakladatelství: Hejkal
Překlad: Vladimír Piskoř
Rok vydání: 2012
Vazba: vázaná
Počet stran: 160
Mé hodnocení: 4/5

Anotace

Osamělý stavitel mostů Akseli Jaatinen přichází do vesnice ve středním Finsku, aby zde vedl stavbu nového mostu přes řeku s povzbudivým názvem Smrtná. Most se mu postavit podaří, ale jinak se mu ve vesnici nedaří vůbec nic. S výjimkou dvou žen si všechny znepřátelí: starostu (protože se nechce zapojit do korupčních her), hasiče (protože mu svede nevěstu), faráře (protože se koupe nahý v řece), učitele (protože mu svede manželku)…
Jaatinen se ale vzbouří a postupně se mu podaří nejen ovládnout celou vesnici, ale také vybudovat šťastnou rodinu – dokonce se dvěma ženami.
Ve vážnější rovině je kniha o tom, že lidé mají právo být jiní, než od nich očekává její okolí, a zaujme i přímočarým mužským pohledem na svět, který je v současné literatuře ojedinělý. Čtenáři v knize ovšem najdou všechno, co si oblíbili v předchozích Paasilinnových knihách: humorné příhody jako vystřižené z grotesky, lehký a čtivý styl na pomezí skutečnosti a fantazie, odvahu a povzbuzení.

*** 

‚Byl starý dřevěný most a ten se klenul nad černými říčními vodami. Řece místní říkali Smrtná a mostu Smrtný, protože se zde v časech občanské války odehrál jeden lítý boj.‘

Takhle přibližně začíná kniha oblíbeného finského spisovatele a humoristy Arto Paasilinny, pro něhož je charakteristické, že jeho hlavní postavy jsou převážně muži. Nejinak je tomu i v tomto případě.

Když se obec městečka Kuusmäki rozhodne most opravit, je z Helsinek povolán šestatřicetiletý inženýr a mostař Akseli Jaatinen. Jelikož je to férový chlap a se stavebními dělníky jedná jako rovný s rovnými, pracuje zároveň s nimi a pomůže jim s nejedním problémem, tak si nejen získá jejich respekt a úctu, ale stavbaři také rádi a nadšeně pod jeho velením pracují a stavba rychle odsýpá. To se ale nelíbí stavebnímu technikovi Kainulainenovi, který si na něj neustále stěžuje na obecním úřadě a kuje proti němu pikle.

Dalším v řadě, koho si znepřátelí, je pan farář. Z důvodu nedostatku lepšího ubytování, musí Jaatinen bydlet ve špinavé a těsné stavební boudě, která nemá žádné příslušenství. Proto se každé ráno a večer koupe nahý ve Smrtné. S tím má ale pan farář problém. Prý pohoršuje případné kolemjdoucí a měl by si na sebe vzít alespoň plavky.
Všem je také trnem v oku díky tomu, že místo autem jezdí neustále na kole. Podle nich se to pro inženýra nehodí.

Ale tímhle výčet samozřejmě nekončí. Protože je to osamělý muž v nejlepších letech, zajímá se o obecní tajemnici – sličnou Irene Koponenovou, na kterou si dělá zálusk velitel hasičů Jokikokka a také neodolá svodům paní Rummukainenové a skončí s ní v posteli. To se ovšem ani trošku nelíbí jejímu manželovi – panu řídícímu. A zvlášť, když zjistí, že je jeho nevěrná manželka těhotná a otcem je nejspíše Jaatinen.

To už je poslední kapka. Společně celá smetánka obce donutí úřady, aby Jaatinena vyhnali ze stavby ještě před dokončením mostu. Chlapi ale odmítnou pod novým mostařem pracovat a tak je Jaatinen povolán zpět za podmínky, že po dokončení bude úplně propuštěn ze služeb.

Pana inženýra to ale zase tolik z míry nevyvede. Založí si firmu Severobeton a vymyslí mazaný plán, jak se vrátit do hry. A potom se v obci začnou dít věci! Ale to už si přečtěte sami.

Kniha je o muži, který hledá své místo na zemi, chce se usadit a se ženou (v jeho případě rovnou se dvěmi!) založit rodinu, věnovat se své oblíbené práci a aby ho všichni nechali žít po svém. Ale jelikož mu někteří závidí jeho úspěch, nápady a dobré vztahy s dělníky, musí se Jaatinen se svou inteligencí, vychytralostí či tzv. „selským“ rozumem postavit iracionalitě byrokratických postupů a také nabubřelosti, nadutosti a pýše zástupců obce. A někdy proti nim použít i jejich vlastní zbraně jako je vydírání a manipulace.

Občas se zdá, že Jaatinenovi vše vychází a že se narodil pod šťastnou hvězdou a štěstěna stojí na jeho straně, ale je to spíš tak, že umí využít každé špatné zkušenosti či situace a svým důvtipem a pílí ji obrátit ve svůj prospěch.

Román je považován za jeden z nejrealističtějších z Paasilinnovy tvorby. Je zábavný, plný satiry, vtipných a neuvěřitelných zvratů a úsměvných shod okolností.

Mně se velmi líbil a u jeho čtení jsem se skvěle bavila, jak už to v mém případě u Paasilinnových knih bývá zvykem. Některé situace, do kterých se Jaatinen dostal, byly opravdu k popukání.
Každému nemusí autorův specifický a někdy lehce černý finský humor sednout, ale milovníci severské, humorné a „vyspělé“ literatury si jistě přijdou na své.

Obálka vyšla opět s typickou ilustrací od Jiřího Slívy, jak tomu bylo i ostatních devíti u nás (zatím) vydaných knih.

Velice děkuji nakladatelství Hejkal za poskytnutí recenzního výtisku. Jsem ráda, že jsem si knihu mohla přečíst a zařadit si ji do sbírky.

*** 

Zajímavost

V roce 2009 Arto Paasilinna prodělal mozkovou mrtvici a částečně ztratil paměť (toto téma vtipně před lety osobně zpracoval v knize Krátká paměť pana rady). Od té doby je v péči léčebny pro dlouhodobě nemocné. Prý se ale začíná cítit lépe uvažuje o další knize.

Ukázka

Šestatřicetiletý inženýr Jaatinen se opřel o staré mostové zábradlí a díval se do černé vody. Bylo ráno, konec března, z řeky na most stoupal tajemný opar, v němž se muž téměř ztrácel. Nicméně se už natolik rozednilo, že bylo možné podívat se na něho podrobněji. Vypadal takhle:
Husté vlasy, velký nos, v očích pronikavý pohled. Holé široké dlaně spočívaly na zábradlí, kotníky prstů měl mohutné a zápěstí silná, a pod nohavicemi se mu rýsovaly obrovité čéšky. Muž působil cílevědomě, možná i naháněl strach, neboť oči, jež upíral do vody, měl vsazené hluboko do očních jamek. Toho statného chlapíka by asi sotva někdo považoval za krasavce, nicméně pan inženýr Jaatinen nepůsobil ani odpudivě. Bylo hned vidět, že to není žádný tuctový chlap.

Zatím bez komentářů

Zanechat komentář