Volání ptáka kivi – Sarah Larková [RECENZE]

5 Čvn

RECENZE JE PSANÁ PRO BOOKFAN

Autor: Sarah Lark
Název: Volání ptáka kivi
Originální název: Der Ruf des Kiwis
Nakladatelství: Euromedia – Knižní klub
Překlad: Dagmar Hoangová
Rok vydání: 2012
Vazba: vázaná
Počet stran: 704
Mé hodnocení: 3,5/5

Anotace

Gloria vyrůstá na farmě Kiward. Její šťastné dětství náhle skončí, když ji rodina pošle spolu se sestřenicí Lilian do anglického internátu. Zatímco se Lilian životu ve starém světě přizpůsobí, Gloria začne nenávidět rodiče za to, že jí tento nový život vnutili. Za každou cenu se chce vrátit zpátky na Nový Zéland. Vymyslí proto odvážný plán, který ji však uvrhne do velkého nebezpečí…

* * *

Volání ptáka kivi je třetím a závěrečným dílem rozsáhlé historické australské ságy (První díl nese název V zemi bílého oblaku a druhý Maorčina píseň.) německé autorky Christiane Gohl píšící pod mnoha pseudonymy. (Sarah Lark je jedním z nich, dále ještě např. Ricarda Jordan či Elisabeth Rotenberg.)

I když obyčejně nemám moc v lásce historické romány, tento mě zaujal hned z několika důvodů. Prvním bylo to, že převážná většina knihy se odehrává na Novém Zélandu, který mám už mnoho let velmi ráda a mým snem je se tam jednou i podívat. Dalším důvodem byl mladý věk několika hlavních postav.

Děj knihy se odehrává v rozmezí let 1907 až 1918 a je rozdělen na čtyři části. První se jmenuje Výchova, druhá Ztracené ráje, třetí Válka a čtvrtá Mír. U každé je vždycky vypsáno několik míst, na/ve kterých se děj odehrává.

Začátek knihy nás zavádí na rozlehlé travnaté pláně Kiwardské farmy, kde se dvanáctiletá Gloria prohání na svém koníkovi, kterého dostala jako dárek od svých rodičů. Byl to první dárek, který ji opravdu potěšil. Jinak jí totiž rodiče z Evropy posílali jen dary, které jí nic neříkají. Gloria bydlí od svého narození na Kiwardu spolu se svou prababičkou, protože její matka je slavnou umělkyní a spolu se svým manželem a skupinou maorských zpěváků a tanečníků podniká umělecká turné po Evropě a o svou dceru nejeví až tak moc zájem. Hlavně proto, že Gloria je velmi nesmělá, nevykazuje žádné umělecké nadání, zajímá se jen o faunu a floru a navíc zdědila po svých maorských předcích zavalité tělo a světlehnědé bujné kudrny. Glorii to ale nevadí, je na Kiwardu šťastná.

Má zde svého psa – border kolii Nimuu a také Jacka, který je jejím ochráncem už od dob, kdy byla Gloria miminko. Jack je o patnáct let starší a je syn druhého manžela Gloriiny prababičky, přesto spolu mají krásný přátelský vztah.

Její štěstí ale nemá mít dlouhého trvání. Jednoho dne přinese pošťák na Kiward dopis od Gloriiných rodičů, kteří se rozhodli, že Glorii pošlou do internátu umělecké školy v Anglii a nenechají si to vymluvit. Gloria je velmi smutná a vyděšená k smrti. Aby jí vše alespoň trošku ulehčili, napadne Jacka a prababičku, že by s ní mohli do Anglie poslat její malou sestřenici Lilian, které jediné se dokáže Gloria alespoň trošku otevřít. Lilian je nadšená, protože vítá každé nové dobrodružství s otevřenou náručí. Nakonec je na cestě do Anglie ještě doprovází Gloriina domácí učitelka slečna Sarah Bleachumová, která doufá, že její dlouhodobá korespondence s bratrancem-reverendem z Anglie by mohla vyústit ve vztah a následný sňatek.

Při loučení a vyprovázení děvčátek a jejich učitelky, se Jack seznámí s půvabnou Charlotte – nejmladší dcerou Elizabeth Greenwoodové, která se kdysi plavila spolu s Gwyneirou na lodi z Anglie na Nový Zéland. Mezi Jackem a Charlotte od prvního momentu probíhá zjevné jiskření. Později přijede Charlotte na Kiward, aby se zde učila zvyky maorů a mohla bádat o jejich kultuře. Za nějakou dobu se s Jackem zasnoubí a vzápětí se i vezmou.

Mezitím v Anglii se Gloria trápí čím dál víc a každou minutu strávenou na internátní škole ze srdce nenávidí. Školní uniforma ani jiné oblečení, které musí nosit, jí nesedí a vypadá v něm bachratě a ošklivě, stává se neustále terčem posměchu spolužaček a spolubydlící jí dělají ze života naprosté peklo. Učitelé očekávají, že jako dcera slavné umělkyně bude umět krásně zpívat a hrát na hudební nástroje a když vidí, že tomu tak není, tak ji ještě zbytečně ztrapňují.

I v některých předmětech je hodně pozadu a látku nezvládá.

Navíc se jí stýská po svých zvířatech, svých blízkých přátelích a příbuzných a celkově po Kiwardu a stále více se uzavírá do sebe. Jedině Lilian se jí zastává a snaží se jí naučit, jak se spolužačkám postavit a občas jim provede nějakou lumpárnu, aby Glorii pomstila.

Dopisy, které píše Jackovi s voláním o pomoc, ve škole personál stopí. Stejně tak dopisy pro ni od Jacka, kterému je divné, že Gloria dlouho nepíše a dělá si starosti. Gloria si myslí, že na ni Jack po svatbě už úplně zapomněl.

Jediným světlým bodem se pro ni stane víkendové doučování, které si slečna Bleachumová prosadí u ředitelky internátu.

Ani Sarah není v Anglii šťastná. Z jejího bratrance – reverenda se vyklubal velký sukničkář. Je to okouzlující muž a ženám se líbí. Když některá mladá žena potřebovala utěšit víc, než svedla slova, neodolal. Snažil se být sice diskrétní, ale někdy se něco doneslo i biskupovi a ten po něm chce ať se urychleně ožení. Tak plánuje se Sarah svatbu. Má ale rád zkušené ženy, které jdou hned na věc a zasvěcování nezkušené a plaché Sarah mu leze na nervy. Už teď ho nudí a necítí k ní špetku vnitřní náklonnosti, natož lásky.

Sarah si není jistá, co k němu cítí, asi spíše přitažlivost. Je rozhodnutá si ho vzít, i přesto, že se necítí být reverendovým plnohodnotným partnerem. Jako žena nemá moc práv vyjádřit svůj vlastní názor a neustále jí někdo vykládá co musí a co nesmí.

Jestli si Sarah nakonec reverenda vezme, jak se má Jack a Charlotte, kterak si povede dál Gloria a Lilian a co způsobí začínající 1.světová válka, tak to všechno už si musíte přečíst sami.

Při čtení této knihy se mnou chvílemi cloumaly silné emoce. Nejen, že mi bylo velmi líto Glorie, která byla násilně vržena do prostředí, kam rozhodně nezapadala, ale měla jsem i vztek na všechny ty učitele a žačky na internátě, kteří jí dělali ze života ještě větší peklo.

Starost Jacka o Glorii byla sice velmi dojemná, ale možná se mohl trošku víc snažit zjistit, proč mu Gloria neodpovídá na dopisy.
Chvílemi bylo čtení hodně depresivní a smutné.

Děj odehrávající se během války a popisy některých událostí spojených s válkou, mi přišly někdy trošku zdlouhavé. Určitě si někteří čtenáři přijdou na své, ale já nemám moc ráda válečné popisy.

Zato se mi moc líbilo, jak byl zajímavě vykreslen život Maorů a popsán jejich vztah k přírodě, jejich zvyky a i některé z jejich mýtů a legend. Popis novozélandské krajiny stál také za povšimnutí.

Je zde hodně odkazů na děj, který se odehrál v předchozích knihách, ale je vždy lehce nastíněn, takže se dá pochopit i bez čtení prvních dvou dílů.

Knížku bych doporučila hlavně milovníkům dlouhých rodinných ság, historických románů, válečných románů i romantiky a nebo všem, kteří rádi čtou o exotických zemích.

Děkuji Bookfanu za poskytnutí recenzního výtisku.

* * *

Ukázka

“Dobrý den, slečno Barnumová. Tady vám přivádím naše dvě kivi. Neříká se to tak snad na Novém Zélandu, Sarah? Přistěhovalci si dali tu přezdívku podle ptáků, kteří tam žijí, nemám pravdu?” obrátil se na sestřenici.
Sarah Bleachumová mlčky přikývla. Bylo jí trapně. Ona sama by si tak nikdy neřekla.
“Je skoro slepý,” vysvětlovala Gloria tiše. “Létat moc neumí, ale má dobrý čich. Málokdy ho někdo zahlédne, zato je často slyšet jeho volání. Někdy se ozývá celou noc. Jen za úplňku je zticha. Je takový… heboučký.”
Dvojice děvčat vyprskla smíchy.
“Dva slepí ptáci!” smála se brunetka, kterou rodiče před chvílí nazvali jménem Gabrielle. (když ji plísnili za hru na housle – pozn.) “Kdepak je asi vyhrabali?”
Gloria zrudla, Lilian ale po dívce, která to řekla, vztekle blýskla očima.
“Zdá se, jako bychom šly po čichu,” odrazila útok. “Ale není to tak. Prostě jsme jen letěly tam, odkud bylo slyšet nejhorší hru na housle.” Gabrielle se na ni zlostně podívala, její společnice se škodolibě rozesmála. Hudba patrně nebyla Gabriellinou silnou stránkou.

komentáře 2 na “Volání ptáka kivi – Sarah Larková [RECENZE]”

  1. Zdenina 5.6.2012 v 22:10 #

    Kniha vypadá zajímavě, ale není tak úplně ůj šálek kávy a ten počet stran by mě asi odradil.

    • Wolf Draven 5.6.2012 v 23:03 #

      No se mnou ten počet stran málem sekl, když kniha dorazila domů.. já čekala tak 200 max. 250 :D

Zanechat komentář