Skrýš – Johan Theorin [RECENZE]

25 Čvc

skrys-theorinAutor: Johan Theorin
Název: Skrýš
Originální název: Sankta Psyko
Nakladatelství: Moba
Překlad: Jaroslav Bojanovský
Rok vydání: 2013
Vazba: vázaná
Počet stran: 416
Žánr: krimi, thriller
Mé hodnocení: 5/5

Anotace:

Jan Hauger, devětadvacetiletý učitel, přichází pracovat do mateřské školky v jednom větším městě na západním pobřeží Švédska.
Mýtina ale není běžná školka – sousedí totiž s psychiatrickou Klinikou svaté Patricie, jíž se mezi lidmi říká Svatá Psycho, zvláštním zařízení s ostrahou, kde jsou internováni psychicky narušení pachatelé násilných trestných činů. Mezi nimi jsou i rodiče dětí z Mýtiny. Smyslem pobytu dětí ve školce je, aby jim byl s rodiči umožněn kontakt. Jedním z Janových pracovních povinností je eskortovat děti podzemním tunelem, který školku a kliniku spojuje.
Jan je schopný pedagog, který ovšem leccos tají – například to, proč tolik stojí o místo právě v Mýtině, nebo to, k čemu došlo o několik let dříve, kdy šel se skupinou dětí ze školky, v níž tehdy působil, na procházku do lesa a při návratu mu jedno z nich chybělo.

* * *

Johan Theorin se stal jedním z mých oblíbených autorů okamžikem, kdy jsem začala číst jeho první vydanou knihu Mlhy Ölandu. Svou ponurou náladou a napínavou zápletkou mě kniha naprosto pohltila a i přes její značnou tloušťku jsem ji doslova zhltla na posezení. To stejné se dá říct i o Skrýši. V ní autor skloubil vše, co se mi na správném thrilleru líbí – je tu tajemná psychiatrická klinika s tmavými podzemními chodbami a podivnými pacienty, mezi kterými se nachází i sériový vrah, máme tu malé děti v ohrožení, záhadnou tajnou lásku z minulosti, spoustu dalšího tajemství a navíc se vše odehrává v mé oblíbené Skandinávii. Co víc si přát? Já jsem naprosto spokojená.

Hlavní postavou je zde devětadvacetiletý Jan Hauger, který se uchází o práci učitele v mateřské škole Mýtina ve Valla. Není to ale obyčejná školka. Je zvláštní tím, že rodiče dětí, které ji navštěvují, jsou pacienty Psychiatrické kliniky Sv. Patricie v sousedství. (Starousedlíci jí ovšem neřeknou jinak než Svatá Psycho, což je i originální název knihy – Sankta Psyko.) Školka je s ústavem spojena tajnou podzemní chodbou, kudy učitelé vodí do léčebny děti navštěvovat jejich rodiče. Jde o to, aby děti měly pravidelný a stálý kontakt se svými biologickými rodiči bez ohledu na neobvyklé podmínky. Pro rodiče je pak kontakt s dítětem zároveň součástí léčby.

Mezi pacienty ovšem není jen nechvalně známý sériový vrah Ivan Rössel, ale údajně i slavná  zpěvačka Alice Rami, Janova dávná tajná láska. Vlastně jen kvůli ní Jan přijal toto místo, protože se ji chce pokusit zkontaktovat. Jan začíná pomalu nacházet skulinky, kterak obejít nařízení a předpisy. Podaří se mu najít i Rami?

Hlavní děj se zde prolíná se dvěma dějovými liniemi z minulosti. Před několika lety Jan pracoval ve školním zařízení s názvem RYS, kde se zapletl do průšvihu s dítětem ztraceným při jedné procházce. Postupně se zde dozvídáme, co k tomuto průšvihu vedlo, co bylo v pozadí a že to nebyla tak úplně náhoda.
Druhá časová linie nás zavede až do Janových mladých let. Kde a za jakých okolností se seznámil s Rami a jak nejen toto setkání, ale i události jemu předcházející, ovlivnilo jeho celý následující život?

Závěr byl dle mého názoru velmi nečekaný a nutí čtenáře se nad ním neustále zamýšlet. Mě osobně určitým způsobem lehce zklamal, čekala jsem trošku jiné zakončení, ale to ovšem celkově knize na skvělosti a originalitě nic neubírá.

Nejvíc jsem si asi užívala Janovy nedovolené noční výlety podzemní chodbou a pátrání po způsobu, kterak se dostat nepozorovaně k Rami. Tato místa překypovala napětím a měla jsem pocit, že se tou chodbou plížím sama a každičký sebemenší zvuk mě dokázal vystrašit.

Postava Jana je bravurně vykreslena a postupem času si uděláte dokonalý obrázek o jeho životě, smýšlení a pohnutkách. Mezi další postavy, které bych ráda zmínila, patří Janovy kolegyně z Mýtiny – Lillian a Hanna. Obě jsou svým vlastním způsobem zajímavé a tragické zároveň.

Knihu doporučuji číst nejlépe v noci, když je největší tma, protože vám to navodí tu správnou mrazivou a strašidelnou atmosféru, která správně podtrhne celý děj. Na své si jistě přijdou převážně fanoušci severské krimi literatury, ale i milovníci psychologických a napínavých románů.

komentářů 8 na “Skrýš – Johan Theorin [RECENZE]”

  1. Martina 25.7.2013 v 22:22 #

    Tak u té se budu asi bát kdykoliv. Svým způsobem mě kniha přitahuje, ale už jenom ta obálka (a to vůbec nemluvím o anotaci) mi nahání husí kůži.

    • Wolf Draven 25.7.2013 v 22:30 #

      On to není horor, takže zas až TAK strašidelný to není ;) Já bych klidně přivítala i víc strašidelnosti :D

  2. Orvokki 25.7.2013 v 22:32 #

    Od Theorina som čítala Mlhy Ölandu a bola to jedna z najhorších severských krimi, k akej som sa dostala. Čítala som ju asi polroka, než som sa donútila ju dočítať :D. Ale ako tak čítam tvoju recenziu, asi dám autorovi časom druhú šancu, toto vyzerá celkom zaujímavo. Teraz najbližšie sa chystám na Žhářa od Damhauga, zrovna dnes prišiel poštou.

    • Wolf Draven 25.7.2013 v 22:45 #

      Tak mně se Mlhy Ölandu líbily :) Hlavně takový ty nadpřirozený prvky, to já mám ráda. Ve Skrýši nic takového není, jestli ti vadilo tohle ;)
      Některé knihy (hlavně ty tlusté) se nesmí přerušovat. Když já přeruším takové čtení, tak už se mi pak k němu nechce vracet. Já hlavně musím střídat žánry, protože když čtu třeba 3 detektivky za sebou, tak mám pak pocit, že mě ta 2. a 3. vůbec nebaví. Když to ale proložím něčím jiným (romantika, fantasy, …), tak to je pak jiná. :)
      Na Žháře se ale taky chystám :)

      • Orvokki 25.7.2013 v 23:01 #

        Tiež nerada prerušujem, ale keď ma niečo fakt moc nebaví, inak sa mi nedá, pustím sa aj do niečoho zaujímavejšieho. A rovnako tak striedam, i keď detektívky mi vydržia najdhšie, to môžem aj päť po sebe a stále ma bavia. Ale napr. young adult alebo vyslovene ženské romány, to max. dve a prechádzam k niečomu inému.
        V Mlhách Ölandu mi boli nesympatický hlavný hrdinovia, matka a dedko zmiznutého chlapca. Naopak, zaujímali ma tie náhľady do minulosti. To mám obecne rada v knihách, postupné spojenie minulosti s prítomnosťou.

        • Wolf Draven 25.7.2013 v 23:29 #

          Mně dřív nedělalo problém přečíst třeba i 10 detektivek za sebou, ale poslední dobou (nevím čím to je) potřebuju prostě střídat žánry, abych si tu každou knihu dokonale vychutnala. Neříkám, že by se mi ty detektivky nelíbily úplně, ale prostě když je proložím třeba nějakou romantikou (a to jsem ani dřív tohle nečetla) nebo YA, tak si pak každou tu knížku vychutnám na maximum. Možná mám jen takové podivné období ;)

          Aha, tak to je něco jiného… jak nesedne hlavní hrdina, tak to je někdy dost problém. Mně ten děda nevadil (matka jen trošku), takže se mi to četlo v pohodě. Já spíš trpěla při některých pasážích s Kantem. :D

          Ale jinak by se ti ve Skrýši mohlo líbit taky to postupné spojení s minulostí :)

  3. Rodaw 26.7.2013 v 10:53 #

    Knížku máme doma a moc se na ni těším :)

    • Wolf Draven 27.7.2013 v 19:21 #

      Snad se ti bude líbit stejně jako mně :)

Zanechat komentář