Ve slepé uličce – Henning Mankell [RECENZE]

31 Pro

ve-slepe-ulicceAutor: Henning Mankell
Název: Ve slepé uličce
Série: Kurt Wallander
Díl: #5
Originální název: Villospår
Nakladatelství: Host
Překlad: Helena Stiessová
Rok vydání: 2014
Vazba: vázaná
Počet stran: 479
Žánr: severská detektivka, thriller
Mé hodnocení: 5/5

Anotace

Pátý díl série případů komisaře Wallandera.

Dokonce i komisař Wallander by někdy rád odjel na dovolenou, jenže krvavé léto roku 1994 mu to nechce dovolit.

To léto patří k nejteplejším, jaká ve Švédsku lidé pamatují. Komisař Wallander se chystá na dovolenou s novou ženou, která se objevila v jeho životě, a doufá, že to bez něj jeho dospívající dcera i stárnoucí otec nějak zvládnou. Jenže letní pohoda nemilosrdně skončí, když se mu přímo před očima upálí v řepkovém poli mladá dívka.

Krátce nato udeří vrah, jehož bestialita nezná mezí. Za oběť si vybere bývalého švédského ministra spravedlnosti. Brzo se však ukáže, že zavražděný je jen první z řady obětí sériového vraha… Jaké je spojení mezi ministrem v penzi, úspěšným galeristou a obyčejným zlodějíčkem? Proč vrah své oběti skalpuje? Kolik jich ještě bude? A kdo byla upálená dívka? Wallander usilovně hledá odpovědi a především toho, kdo má všechna ta zvěrstva na svědomí. Nemá přitom ani tušení, že vrah je blíž, než by si přál.

* * *

Švédský spisovatel Henning Mankell a jeho komisař Kurt Wallander není ani pro české fanoušky severské krimi literatury neznámým pojmem. I já osobně jsem zaslechla již mnohé, převážně kladné ohlasy na autorovu tvorbu. Přidala jsem si Mankella na seznam autorů, na jejichž knihy bych si ráda v budoucnu posvítila. Díky největšímu českému webu o severské krimi literatuře – Severské detektivky – se mi však dostala do ruk Mankellova kniha Ve slepé uličce ještě letos (2014). Bylo to tedy moje první setkání jak s autorem, tak s komisařem Wallanderem. A jelikož jsem velký milovník (nejen) severských detektivek a autorův styl mi dokonale sedl, věřím, že to nebylo setkání poslední.

Kniha samotná je rozdělena na šest částí, každá z nich nás provede několika časovými obdobími roku 1994 ve švédském Skåne. Výjimkou je prolog, jenž nás zavane až do Dominikánské republiky v roce 1978. Jistý Pedro Santana tu dělá společnost své pomalu umírající manželce a vzpomíná na jejich první setkání i nelehký, příliš krátký, přesto šťastný společný život. Trvalo celých osm let než se podařilo Dolores otěhotnět a porodit Pedrovi dítě. Teď ho na smrtelné posteli prosí, aby nechal jejich osmiměsíční dceru pokřtít. Dolores umírá a Pedro je rozhodnut splnit její poslední přání. Vydá se s malou dcerkou do města, v němž se s Dolores poprvé setkal a po dlouhém čekání nakonec narazí na starého kněze, který je ochoten jej vyslechnout a dítě pokřtít. Dítko si do života ponese jméno Dolores Maria Santana.

Dále se přeneseme do června roku 1994. Tajemný vrah se právě chystá na svoji přeměnu, následně se vydává do války, v níž skutečně umírají lidé. Již však není návratu.
Jeho první obětí se stává Gustav Wetterstedt, bývalý ministr spravedlnosti, dnes již postarší pán po sedmdesátce. Ani jeho věk ho ovšem nedokázal odradit od jeho zvláštních koníčků, které se mu nakonec staly osudným. Vrah si na památku odnese jeho skalp.

Mezitím se ystadská policie rozloučila se svým ředitelem Björkem, který již další den nastupuje na místo šéfa krajského oddělení cizinecké policie.
Komisař Kurt Wallander se už už vidí doma, když tu mu zazvoní telefon. Kolega mu sdělí, že nějaký postarší farmář volal na policii, prý se na jeho řepkovém poli pohybuje žena a chová se podivně. Wallander tomu nepřikládá velkou důležitost, má za to, že dědula si chce jen pokecat, ale pro jistotu tam stejně zajede. A opravdu, na poli zahlédne mladou ženu. Když se k ní snaží přiblížit, k smrti vyděšená dívka se polije benzínem z kanystru a zapálí. Okamžitě uhoří a nevydá přitom ani hlásku.

Otřesený Wallander povolá ostatní kolegy a snaží se přijít na to, odkud se dívka vlastně na poli vzala, kde sebrala kanystry s benzínem a proč spáchala tak brutální sebevraždu? Vynořují se stále další otázky, ale odpovědi chybí. Jediné, co policie najde, je šperk v podobě mariánského obrázku s vyrytými iniciálami D.M.S.

Než se ovšem mohou policisté plně vrhnout do pátrání po dívčině totožnosti i jejím motivu, objeví jeden muž pod svou lodí skalpovanou mrtvolu bývalého politika a pátrání po jeho vrahovi se stává pro ystadskou policii prioritou číslo jedna. Zvláště, když je za pár dní objevena další skalpovaná mrtvola významného obchodníka s uměním.
Celá ystadská policie je pod velkým tlakem. Novináři neustále prudí, veřejnost žije ve strachu. Co měli ti dva společného? Nebo je to náhodný výběr nějakého šílence? A udeří sériový vrah znovu? Komisař Wallander ví, že někdy není od věci věřit šeptandě a fámám z minulosti, protože ne nadarmo se říká ‘na každém šprochu, pravdy trochu’. Pomůže mu to v pátrání po pravdě? A jak do příběhu zapadá upálená dívka? To už se budete muset dočíst sami.

Přiznávám se bez mučení, bylo velmi těžké se od této knihy odtrhnout. Jakmile jsem se totiž jednou začetla a vnořila se do příběhu, okolní svět pro mě v tu chvíli přestal existovat. Nebylo to pouze díky čtivému stylu autora, ale i kvůli pocitu opravdovosti. Mám ráda, když jsou postavy knih popsány velmi reálně, se všemi svými těžce nabytými zkušenostmi a schopnostmi, stejně tak jako se svými slabostmi a nedostatky. A přesně takový Kurt Wallander je. Má své silné i slabé stránky, jako každý obyčejný člověk. I on má občas strach či pochyby sám o sobě a své práci, přestože je skvělým komisařem. A to ani nemluvím o jeho komplikovaném vztahu s otcem, který z něj rozhodně nechtěl mít policistu, či také ne úplně dokonalém vztahu “na dálku” s přítelkyní Baibou z Rigy. A co teprve jeho ne vždy povedené pokusy vyjít se svou dcerou Lindou. I tohle jsou věci, které ozvláštňují celou tuto knihu a předpokládám, že i celou “Wallanderovskou” sérii.

Ačkoliv je Kurt Wallander hlavní postavou knihy a velkou část děje sledujeme víceméně z jeho pohledu, čteme o jeho myšlenkových pochodech a postupech v pátrání, důležitou část tvoří také nahlížení do mysli onoho sériového vraha a postupné odhalování jeho motivů. Opět i zde platí, že ne všechno na světě je jen černé nebo bílé a že i brutální čin může mít z určitého pohledu jakési logické “ospravedlnění”.

Knihu Ve slepé uličce doporučuji všemi deseti všem fanouškům detektivek a krimi příběhů (a to nejen severských, ale i těch ostatních), kteří stejně jako já prozatím Mankellovy knihy z nějakého důvodu obcházeli nebo se k nim ještě nedostali. Autorovým fanouškům jistě nic doporučovat nemusím, ti už mají dozajista knihu přečtenou, nebo alespoň koupenou, a jen čeká v jejich knihovničce, až na ni přijde řada.

Ačkoliv je kniha již pátým dílem série s komisařem Kurtem Wallanderem, dá se číst i samostatně. Pokud ovšem chcete znát veškeré pozadí i s celou parádou, můžete začít hezky od začátku prvním dílem, který česky vyšel také u nakladatelství Host pod názvem Vrazi bez tváře.

Velice děkuji webu Severské detektivky za poskytnutí této brilantní knihy k recenzi. Díky Vám se ze mě stal nový fanoušek pana Mankella.

Ukázka

„Mám ještě jednu otázku,“ řekl Wallander. „Osobní otázku. To musí být asi příšerná bolest, když se člověk upálí, že?“
„To ví lidstvo už odnepaměti,“ odtušila. „Proto se oheň používal jako jeden z nejhorších trestů nebo utrpení, jaké může jeden člověk druhému způsobit. Upálili Johanku z Arku, pálili čarodějnice. Oheň se ve všech dobách používal jako mučící nástroj. Ta bolest je horší, než si kdo dokáže představit. Navíc bohužel neztratíte vědomí tak rychle, jak byste si přál. V těle funguje instinkt, který člověka nutí uniknout plamenům, a ten je silnější než vůle vyhnout se utrpení. Proto nás vědomí neomdlít. Nakonec dosáhnete hranice. Spálené nervy se na moment umrtví. Známe příklady, kdy lidé popálení na devadesáti procentech těla na krátkou chvíli cítili, jako by nebyli zranění. Ale když umrtvení odezní…“
Lékařka větu nedokončila.
„Hořela jako pochodeň,“ řekl Wallander.
„Nejlepší, co můžete udělat, je na to nemyslet,“ poradila mu.
„Smrt může být vysvobození. Byť je těžké to přijmout.“

komentáře 2 na “Ve slepé uličce – Henning Mankell [RECENZE]”

  1. Crowley 2.1.2015 v 17:53 #

    To vypadá dobře :)

    • Wolf Draven 3.1.2015 v 16:30 #

      Mě to bavilo hodně, dobře se to četlo :)

Zanechat komentář