Vetřelec: Odplata – James A. Moore [RECENZE]

19 Říj

vetrelec-odplataAutor: James A. Moore
Název: Vetřelec: Odplata
Série: Vetřelec
Díl: #2
Originální název: Alien: Sea of Sorrows
Nakladatelství: Baronet
Překlad: Dana Chodilová
Rok vydání: 2015
Vazba: vázaná
Počet stran: 336
Žánr: scifi, horor
Mé hodnocení: 4/5

Anotace

DÁVNÁ KREVNÍ MSTA, ZAHÁJENÁ PŘED STOVKAMI LET MEZI VETŘELCI A ELLEN RIPLEYOVOU, DOSUD NESKONČILA!

Úkolem Alana Deckera je dohlížet na dodržování terraformace planety LV178 a bezpečí jejích obyvatel. Jenže tento svět, nyní civilizovaný a známý pod jménem Nový Galveston, skrývá svá tajemství, číhající hluboko pod jedovatými písky zvanými Moře strastí.
A svá tajemství má i společnost Weyland-Yutani. Kdesi v dávno opuštěném prastarém dole se skrývá to, po čem prahne nejvíc – živý vetřelec.
Decker netuší, proč do vojenského průzkumného týmu potřebují právě jeho, dokud nepochopí, že má s nebezpečnými tvory mnohem osobnější spojení, než si vůbec dovedl představit. Dávná krevní msta, zahájená před stovkami let mezi vetřelci a Ellen Ripleyovou, dosud neskončila!

Román Jamese A. Moorea je druhý díl trilogie, úzce provázané s kultovní filmovou sci-fi ságou o vetřelcích.

* * * 

Po mém nadšení z předchozí knihy Vetřelec: Probuzení (recenze) jsem se na další vetřelčí příběh nesmírně těšila, přece jen je to kultovní záležitost a tak trošku moje oblíbená „noční můra“ z dětství.

Děj knihy Vetřelec: Odplata nás zavede do daleké budoucnosti na úplný konec roku 2496 a začátek roku 2497. Opět se setkáváme s naší „starou známou“ planetou LV178, která nyní nese název Nový Galveston.

Už to dávno není ta nehostinná planeta, kde chybí pitná voda a nic tu neroste, se zuřícími bouřemi a nedýchatelnou atmosférou. Prošla terraformací -zobyvatelněním. Teď už tu stojí tři vybudovaná města, propojená sítí vysokorychlostních vlaků, každé obklopeno dostatkem zemědělské půdy. Ta zajišťuje koloniím soběstačnost, aby nemusely spoléhat pouze na dodávky konzervovaných potravin a dalšího drahého dovozu ze Země.

Z počátku vypadalo vše skvěle, přístroje na tvorbu atmosféry odvedly svou práci a s planetou LV178 se zdálo být vše naprosto v pořádku. Ovšem jen do té doby než stavitelé začali budovat základy plánovaného čtvrtého města. V rámci prací narazili na několik akrů měkké půdy, která se začala postupně rozšiřovat. Tam, kde se vlády chopil písek, nic nerostlo. Měl v sobě toxiny, a jakmile se rozšířil, nebyla šance, aby půda kolonii uživila. Něco ale přece jen v písku vyrostlo, jakési křemíkové chuchvalce. Vyrašily zde mělké černé skelné chumly roztaveného písku, vycházejícího z hloubi země. Nebyly jen otravné, ale i obtížně vysledovatelné a nebezpečné. Tuto oblast si lidé pojmenovali Moře strastí.

Alan Decker – komisař Mezihvězdné obchodní komise (MOK) se svým týmem za pomoci nejmodernějších spektrálních rozborů a chemické geoforenzní analýzy zjišťuje, co se v této oblasti pokazilo a jak zabránit dalšímu rozšíření této nebezpečné a nevhodné půdy. Pokud by se písky rozšířily až k už existujícím lidským sídlům, ohrozilo by to celý projekt LV178. MOK si na riskantní situace nepotrpěla a společnost Weyland – Yutani rozhodně netrpěla neúspěch, zvlášť při tak obrovských výdajích.

Decker narazí na stopy trimonitu. Vypadá to, že zde dřív byla těžební kolonie. Dojde k nehodě se sondou, při které se Decker zraní a dostane jakýsi záchvat. Probere se až na lodi Carlyle, která s ním pluje zpět na Zem. Ale i tam Deckera neustále trápí děsivé noční můry a má pocit, že začíná být paranoidní. Jakoby ho neustále někdo sledoval a všichni kolem něj se chovají divně.

Následně je unesen a ocitne se na lodi Kiangya. Andrea Rollinsová ze společnosti Weyland – Yutani mu prozradí, že je potomkem Ellen Ripleyové, která objevila xenomorfní bytosti XX121. Taktéž se od ní dozví o tom, že je vlastně „empatik“ a proto dokáže vycítit emoce cizích lidí. Dalo by se říci, že jde o mírnou formu telepatie. Ty děsivé noční můry a záchvaty má proto, že se napojuje na mimozemské formy života.

Decker je pod nátlakem donucen vrátit se s bandou po zuby ozbrojených žoldáků na planetu LV178, kde byly při znovuzprovoznění trimonitového dolu objeveny zbytky mimozemského plavidla. Společnost Weyland – Yutani je přesvědčena, že se tam někde skrývá hrstka přeživších mimozemšťanů a za každou cenu chce získat vzorky a nejlépe i živý exemplář. Decker, ani ostatní ale zdaleka netuší, co přesně je tam čeká. Vetřelci spali, spali dlouho, ale nyní se probouzejí a cítí, že se blíží potomek nenáviděné Ripleyové. Jsou nachystaní a rozhodnutí zabíjet!

Zřejmě jsem po první knize měla značně vysoká očekávání, protože ze začátku mi přišel děj trošku utahaný, místy až nudný. Později, když hlavní postava narazila na vetřelce, se čtivost citelně zvýšila a opět se mi stalo, že jsem místy napětím a strachem tajila dech. Stejně jako u Probuzení se mi pak před očima odvíjel zábavný a nervydrásající film, který jsem si užívala až do úplného konce.

Deckera coby ústředního hrdinu jsem si hned zkraje oblíbila a po celou dobu jsem mu držela pěsti, aby alespoň on vyvázl ve zdraví a dostal se ze spárů krvelačných kreatur. S ostatními postavami to už bylo horší. Jelikož jich bylo docela hodně a téměř žádná více propracovaná, tak pro mě téměř po celou dobu byly jen jakýmisi nicneříkajícími jmény, a až na drobné výjimky jsem nepocítila moc emocí, když je vetřelci jednoho po druhém brutálně likvidovali. V prvním díle mi přirostlo k srdci postav výrazně více.

Co musím ale hodně pochválit je opět nádherná obálka, která skvěle doplňuje obal prvního dílu a skvěle vedle sebe ladí v mé knihovničce.

Ačkoliv je kniha uváděna jako druhý díl v sérii, nemusíte se bát si ji přečíst samostatně. Každý díl v této sérii je totiž napsán jiným autorem a nijak zásadně na sebe nenavazují. Společné mají hlavně prostředí a vetřelce, jinak se příběhy dokonce odehrávají v jiném časovém úseku a objevují se i jiné hlavní postavy. Ale pro dokonalejší zážitek je samozřejmě lepší nic nevynechat. Já už se moc těším na závěrečný díl nazvaný Vetřelec: Peklo.

Opět doporučuji všem fanouškům kultovního Vetřelce/Vetřelců a milovníkům napínavého scifi a hororů. Určitě neprohloupíte, pokud po této knize šáhnete.

 

Za poskytnutí knihy na recenzi velice děkuji internetovému knihkupectví KNIHCENTRUM.cz.

komentáře 2 na “Vetřelec: Odplata – James A. Moore [RECENZE]”

  1. Crowley 21.10.2015 v 08:06 #

    To vypadá dobře, první díl se mi líbil moc!

    • Wolf Draven 24.10.2015 v 22:13 #

      První mi přišel o kousíček lepší, ale tento taky stojí za přečtení :)

Zanechat komentář